A.S. Puškin - Vyšel jsem dřív než hvězda ranní

Bryčka života

Ač bryčka těžký náklad mívá,

docela lehce veze nás;

na kozlíku se pousmívá

obratný vozka, šedý čas.

Vsedneme do ní za svítání

a hned nás jízda rozohní;

jsme odvážní až pánbůh brání,

voláme: Práskej do koní!

V poledne už je po kuráži

a cesta příkrou zdává se;

vůz kodrcá a sem tam vráží,

voláme: Zvolna, mamlase!

A bryčka letí víc a více;

je večer, zvykli jsme si tam,

na nocleh jedem dřímajíce a

čas už koně žene sám.

Smět aspoň bláhovou naději srdci dát,

smět aspoň uvěřit, že duše jedenkrát

unikne hnilobě, a sny a myšlenky mé,

vzpomínky, lásku mou že nekonečno přijme –

přísahám! - dávno už bych byl svět opustil,

zlou modlu života bych zkrušil ze všech sil

a vzhůru k svobodě bych vzlétl, k oné zemi,

kde není předsudků, kde ani smrti není,

kde sama myšlenka oblohou plouti smí ...

Jenomže všechno to jsou pouze marné sny;

můj rozum vzdoruje a naděje se vzdává...

Vím, že mě za hrobem nicota očekává…

Nicota? - Láska ne, myšlenka ne, nic dál!

Děsím se ... Znovu jsem se na svět zadíval

a chtěl bych dlouho žít, až nic už neporuší

ten obraz předrahý v mé usoužené duši.

Přijde ta hodina ... tvé rajsky krásné oči

zahalí, miláčku, tma nekonečné noci,

mlčení bez konce uzavře ústa tvá,

odejdeš navždy tam, kde vládne chlad a tma,

kde tiché ostatky tvých dávných předků tlejí.

A já, jenž doposud miluji bez nadějí,

tam do těch krušných míst za tebou sestoupím

a němý usednu s přehořkým smutkem svým

u milých nohou tvých a obejmu je vroucně

a budu naříkat a čekat - ale nač?

Až silou - - - - - - mé snění a můj

                                      pláč ...

----------------------------------