Bůh v člověku, člověk v Bohu - nedončená přednáška Eduarda Tomáše

Vážení přátelé!

  Jestliže spojíme nejostřejší a nejpronikavější myšlení se schopností vstupovat do stavu prostého myšlenek,

dostavu vyrovnaného, sjednoceného, poskytujícího Pravdu, dostáváme mudrce. Jeho pochopení a mír, jež jej

určují, nezávisejí na žádné vnější osobě, jsou mu vlastní.

  To, co mudrce vytváří a determinuje, není jeho malé ego ani intelekt, nýbrž nejvznešenější lidská mysl a

nejjemnější lidské cítění. Takovému člověku říkáme ucelený a je to člověk, který nemůže ztratit to, čeho jednou

dosáhl, to znamená nejvyšší moc, jež působí v lidské bytosti.

  Tuto vznešenost mudrc nepovažuje za něco, co je v něm, ale za něco, co je v jeho pozadí. Chápe a cítí, že

síla nikoli jeho vlastní a nikoli lidská jej používá jako lidský nástroj, to znamená, že vznešenější mysl zastiňuje

jeho ego.

  Již za starých časů se říkávalo: „Bůh v slunci a Já ve mně!" Tím byl vyjádřen vztah, který je základem vztahu

moudrého člověka k Božství. Už dávno víme, že vesmír není neinteligentní, a tudíž že existuje univerzální mysl s

ním spřízněná, to znamená, že je spřízněná s námi, kteří jsme součástí celku.

  Na jedné straně jsme spojeni s Bohem, na straně druhé se světem. Musíme si ovšem uvědomit, že tato

spojení nejsou náhodná, že jsou vysoce důmyslnými idejemi. Boží Já umožňuje naše malé jáství. To znamená,

že vlastní pocit bytí, náš vlastní pocit, je trvale pohroužen do bytí myšlenky Boha.

  Individuální mysl existuje v mysli světové, a nejen to, ona je z ní přímo zrozena. Tak to naznačuje Ježíš svojí

metaforou, že ve svém vnitřním jáství byl člověk zrozen vyšší silou, Bohem, s nímž je stále spojen.

  Toto nejvnitřnější jáství člověka a kosmu je vždycky v klidu a je jediné, naproti tomu vtělené bytí obou je

vždycky v pohybu a je dualistické. Vnitřní bytí je skutečné. Toto skutečné je neměnné, druhé je jev, který

podléhá hře dvou protichůdných, vzájemně si odporujících i prolínají cích se činorodých sil. Protože ono prvé je

jádrem vědomí a inteligence, světoví mistři je na zývají myslí.

  Tato mysl je nekonečná, bez tvaru a pro člověka nedotknutelná, ale protože ona JE, mohou se objevovat

vesmíry, mohou se rozpínat, rozpadat a reinkarnovat.

  Tato činnost, kterou jsem již svého času popsal, je přímým důsledkem síly první jsoucnosti, již nazýváme

světová mysl. Z ní nepřetržitě proudí energie, jež je v srdci každého atomu. Tato životní síla je přirozeně také v

srdci každého člověka.

  Světová mysl a mysl jsou pro nás dvojím aspektem Boha jako dvě strany mince - to je ne přikrášlená,

prostá, snadno pochopitelná metafora Boha.

  Lidská mysl čerpá dech, existuje a uvažuje vědomě jedině díky této souvztažnosti. Jestliže se člověk

považuje za ateistu, vidí sebe jen jako živočicha a zamítá jakýkoli božský základ své mysli. Tím jen potvrzuje

selhání ze své vlastní strany, že nedokázal hledat a nalézt nebo kvůli předsudku, tj. kvůli předem utvořenému

úsudku, hledal špatně.

  Ježíš v této věci uvedl dva druhy pomoci: Zaprvé - hledejte nejprve království nebeské. Zadruhé - hledejte ho v nitru.

  Možnost vyzkoušet tuto pravdu, že člověk je spřízněn s Bohem, je každému člověku otevřena. Když však

nevnese do svého úsilí určité kvality, jako jsou trpělivost a pokora, může být cesta příliš tvrdá a výsledek přinese

jen zklamání.

  Tak jako rodič zanechává určité dědictví v dítěti, tak něco z oné mysli je v nás, ale současně jsme i my v oné

mysli. Jak je psáno v Janově evangeliu: „Jako i Ty, Otče, jsi ve mně a já v Tobě."

  Věčně činná mysl ve věčně tiché mysli - to je skutečná pravda nejen o Bohu, ale i o člověku.

  Světová mysl reprodukuje v každé jednotlivé bytosti něco ze sebe a to něco nazýváme duší nebo také

Nadjá. Duše v člověku (Nadjá) je spojena s duší vesmíru - světovou myslí, je v ní trvale zakořeněna. Člověk ze

světové mysli nemůže uniknout. Prostřednictvím Nadjá je totiž přímo její součástí. Bez ní by jeho vědomí

nemohlo být činné. Člověk je individualizovanou částí většího vědomí. Ačkoli toto vědomí prozařuje jeho egem,

je od ega odděleno, neboť existuje svým vlastním právem a jako jsoucnost sama o sobě. Je to právě toto

vědomí, jež je božštější částí člověka a umožňuje mu jednat a myslet ve fyzickém těle. Zaslepen chybnou

materialistickou vírou ztotožňuje člověk toto vědomí se svým tělem.

  Jáství každého tvora je Božské bytí, nejvyšší vědomí - ale jen tehdy, když ho evoluce přivede na úroveň

člověka, má možnost odhalit tento stav.

  Je pravda, že mysl si vytváří svůj vlastní svět zkušeností, ale není pravda, že si jej vytváří sama, neboť za

individuální myslí je mysl kosmická.

  Světová mysl je naší původní zkušeností, ale ztvárňujeme ji my sami. Dodává látku karmických sil a my jako

jednotlivci dodáváme časoprostorový tvar, který tato látka přijímá. Takto existuje spojení jednotlivce s

univerzálností. Pro celý tento vesmír je myšlenka univerzální mysli jednotná. V této myšlence je současně

zahrnut každý předmět a každý tvar, proto je v ní také zahrnuta každá lidská bytost. Prostřednictvím tohoto

vztahu je pro každého člověka možné dosáhnout určitého spojení s Tím. A toto vše je obsahem hledání.

  Světová mysl nemůže být oddělena od lidské složky světa. Je přítomna v každé jednotlivé věci, v každém

tvoru, v mysli, právě v tomto okamžiku. Člověk by si neměl myslet, že je oddělená, i když jakoby je vzdálen od

tohoto zdroje svého bytí. To platí pro jeho hodnoty bolestné jako pro jeho hodnoty radostné.

  Protože ho světová mysl udržuje - tím, že mu dává vědomí a energii -, podílí se člověk na boží existenci.

Kdyby ve své podstatě existovala bez Boha jakákoli část vesmíru nebo jakýkoli tvar ve vesmíru, potom by

vesmír nemohl být projevem života. Základní jáství člověka musí být tedy božské.

  Malý střed vědomí, jímž je já, spočívá v nekonečném oceánu vědomí, které jest v Bohu a žije jím. První

letmé odhalení tohoto vztahu vytváří ryzí náboženskou zkušenost a její rozšíření do závěrečného plného

odhalení vytváří zkušenost filozofickou.

  Bůh v člověku - člověk v Bohu.

  Lidská duše (Nadjá) je spojena s duší vesmíru. Toto spojení se děje prostřednictvím světové mysli, v níž je

lidská duše zakořeněna. My všichni pocházíme koneckonců svými těly z božské substance a svou inteligencí z

božské inteligence. Proto jsme každý uvnitř i vně do jisté míry podobni Bohu. Bohu podobné nejhlubší jáství,

které je v nás, ví a cítí na své vlastní úrovni, proto jsou intelektuální úvahy a estetická cítění odrazem duchovních

činností na nižší úrovni.

  Jak již řečeno, jáství každého tvora je božské bytí, nejvyšší vědomí - ale jen tehdy, když ho evoluce přivede

na úroveň člověka, má možnost odhalit tento fakt. Přirozeně že mysl mnohého člověka si vytváří svůj vlastní

svět zkušeností, avšak není pravda, že si jej vytváří sama, neboť za individuální myslí je mysl kosmická.

  Jestliže je svět jenom ideou, musí existovat mysl, která jej počala. I když moje individuální mysl přispívá z

velké části k jeho vytváření, nepřispívá k jeho původnímu početí. Taková mysl musí být jednotnou univerzální

myslí, v níž je moje vlastní mysl zakořeněna.

  A tak světová mysl je původem naší zkušenosti, ale ztvárňujeme ji my sami. Dodává látku karmických sil a

my jako jednotlivci dodáváme časoprostorový tvar, který tuto látku přijímá. Tímto způsobem existuje spojení

mezi jednotlivcem a univerzálním.

  Zda uvažujeme o tomto tajuplném zdroji jako projevujícím se ve vlnách energie nebo jako o částicích téže

síly - pro hluboce uvažujícího atomového vědce existuje a musí existovat. Zda o něm uvažujeme jako o Bohu,

tvořivé univerzální mysli, nedosažitelné, vše překračující mysli, vzdálené lidskému kontaktu - pro lidi intuitivní

existuje a musí existovat. Ale v obou případech je celý tento vesmír jenom myšlenkou univerzální mysli.

  V této myšlence je současně zahrnut každý předmět a každý tvor, proto je v ní také zahrnuta každá lidská

bytost. Prostřednictvím tohoto vztahu je pro každého člověka možné dosáhnout určitého druhu spojení s TÍM.

  A toto vše je obsahem hledání