Dmitrij Veriščagin - Osvobození

V železné pasti společnosti: dnešní stav věcí

              Lidská energetika je dnes uzavřená ve fyzickém světě, ve světě

společnosti, zatímco skutečná podstata člověka – energoinformační

podstata – jen sní o tom, že by se jednou mohla osvobodit z těchto

sítí, z těchto energetických pout, a až se z nich uvolní, že by mohla

skutečně dosáhnout svobody. Zatím ale váš „řidič“ sedí se

spoutanýma rukama, přičemž jeho pouta nejsou ničím jiným než

energetickými vazbami na společnost.

              Samozřejmě vedle vás ve společnosti žijí i jiní lidé, kteří na vás

působí, vy se podřizujete jejich nařízením, cílům, snahám (obr. 8).

Ani oni nechápou, že všichni společně běží špatným směrem, chovají

se tak, jako by přesně věděli, kam jdou, co je třeba dělat, a jsou

přesvědčeni, že jejich způsob života je ten jediný správný. Proto se

vám zdá, že je třeba žít stejně jako všichni ostatní.

              Není na tom nic divného, vždyť třeba jede-li tramvaj po kolejích,

nemůže nikam uhnout – proto tu ty koleje jsou. Tramvaj veze lidi, již

do ní nastoupili, a ti lidé nemají jiné východisko než jet dál po

předem určené trase.

              Ale co když jste náhle pochopili, že tramvaj, ve které společnost

jede, vůbec nemíří tam, kam potřebujete jet vy? Není nic

jednoduššího než na nejbližší stanici z tramvaje vystoupit a

pokračovat svou cestou.

              Každý má svou cestu evoluce, již nám vytýčila naše

energoinformační podstata. V lidské společnosti ovšem velmi často

dochází k záměně a člověk vyráží za hodnotami, které mu jsou cizí a

jež mu vnucuje společnost. Všichni se v určitém období života

stáváme skutečnými mátohami.

              Jestliže jste už zaznamenali, že stále děláte něco, co v důsledku

vede k sebedestrukci, jestliže jste pochopili, jak tvrdě na vás doléhá

cizí energetika, energetika lidského společenství, energetika

fyzického světa, který zajímá jen honba za materiálními statky, za

reprodukcí stále nové a nové hmoty, znamená to, že máte dost sil na

to, abyste se od energetických svazků se společností osvobodili a

vytýčili si své vlastní cíle, svou vlastní cestu k evoluci a smyslu

života.

              Jedna z našich známých umělkyň, jejíž práce jsou velmi ceněny v

zahraničí, jako mladá dívka velmi toužila stát se herečkou. Ale tato

profese ji nepřitahovala proto, že by nemohla žít bez jeviště. Jak už

to v mládí bývá, lákalo ji něco jiného – vnější lesk, možnost být vždy

vidět, popularita, sen o vyšší společnosti, bohémském životě… V

honbě za tímto pohádkovým snem čtyřikrát podávala žádost na

konzervatoř, protože energetické působení společnosti, která

našeptává člověku falešné cíle a poskytuje mu pouze deformovanou

informaci, se může zvláště silně projevit vůči mladé, ještě nezralé a

nezocelené bytosti.

              Místo naší hrdinky byly bůhvíproč na konzervatoř vždy přijímány

nějaké jiné dívky podle jejího soudu mnohem méně nadané než ona.

Pokaždé se jí zjevná nespravedlnost dotkla, ale ve snaze prolomit

smůlu neustávala. Přitom vůbec nešlo o nespravedlnost, jen se jí

nedostávalo schopností potřebných k tomu, aby byla přijata, protože

byla pod vlivem patologických energetických vazeb společnosti.

              Dívka byla bezesporu talentovaná, přičemž její nadání bylo

všestranné. Konkrétně velmi dobře malovala. Ale tomuto svému

talentu nepřikládala velkou váhu, dařilo se jí to snadno, malovala,

když si chtěla odpočinout a uvolnit se, a vůbec ji nenapadlo změnit

tento svůj koníček v povolání.

              Mezitím dostávala nabídky zaměstnání, kde bylo zapotřebí

uplatnit umělecké schopnosti: malovat plakáty, zdobit hrnečky nebo

matrjošky… Ale ona podobné nabídky odmítala a pracovala jako

domovnice, aby ve volném čase mohla studovat scénický pohyb a

hlasový projev.

              Dívka byla velmi tvrdohlavá. Sama sebe neposlouchala. Chovala

se jako zombie, mátoha, neboť její rozum okupovala energetika

společnosti. Rozumem si před sebe postavila cíl a toho chtěla

dosáhnout za každou cenu. Napočtvrté se na konzervatoř dostala.

Kdyby tehdy uměla naslouchat svému vědomí, zbavila by se vnějších

vlivů a uslyšela by přibližně toto: „Tolik se snažíš o dosažení svého

cíle, přestože už ti bylo tolikrát naznačeno, že to není nic pro tebe?

Nuže dobrá, měj si jej. Ale pamatuj: za svou volbu zaplatíš a poneseš

odpovědnost jen ty sama.“

              Vystudovala a nastoupila do divadla. Ale co to? Kde je úspěch,

květiny, ctitelé, filmové festivaly? Dostávala jen epizodní role, celé

měsíce neměla práci vůbec. Od filmu nikdo nepřicházel. Život

evidentně nebyl takový, jak si vysnila. Když mladá herečka už

nebyla mladá, pochopila, že šanci stát se úspěšnou hvězdou v divadle

a ve filmu nemá. Namísto lesku bohémského života zůstalo téměř

živoření, naprostá nespokojenost a žádná perspektiva. Oči jí vyhasly

a začala propadat depresím, proti kterým bojovala alkoholem. To

trvalo docela dlouho. Pomalu se blížila k deliriu a k pobytu v

psychiatrické léčebně.

              A náhle si naštěstí vzpomněla na kdysi zavrhované malířství.

Zpočátku jí plátno a barvy pomohly v boji s depresemi. Potom se

ukázalo, že tato činnost přináší peníze: objevili se známí, kteří její

práce začali s úspěchem prodávat. Nyní je z ní více než úspěšná

malířka. Ukázalo se, že k tomu, aby se její osud změnil k lepšímu, je

právě tato cesta, cesta malíře, pro její seberealizaci, evoluci, rozvoj

nejlepších duševních vlastností tou nejpříhodnější, nejvhodnější.

Jenže tuto cestu jí život ukazoval od samého počátku. Kdyby to byla

už tehdy pochopila, nebyl by její osud natolik pošramocený a na duši

by se jí nenahromadilo tolik bolesti a smutku.

              Zvenčí vnucené a naší pravé podstatě vůbec neodpovídající lživé

cíle a přání nevedou nikam – jen k bolesti a smrti. Následující

typický příklad se udál v rodině mého známého: svobodný muž má

vztah s vdanou ženou. Je to skutečná láska, opravdová a vzájemná,

ale ona nemůže opustit rodinu, protože má děti, které potřebují otce.

              Jenže tento „nezákonný“ vztah je svým způsobem krásný, je v

něm blízkost srdcí, duševní shoda, vzájemné porozumění a

okouzlení, jež často se svatbou mizí. Přesto se muž rozhodne žít jako

všichni, to znamená oženit se a mít děti. Opouští svou lásku, je

seznámen s mladou krásnou dívkou, žení se a na svět přichází dítě.

Rodinu je třeba živit, žena potřebuje peníze a on se vrhá do

podnikání, kterému vůbec nerozumí. Se svou ženou se duševně

nesblížil, slyší od ní jen výčitky a lamentace, v neoblíbeném

podnikání také nemá úspěch. Ze života se vytratila radost, okouzlení

– zmizel jeho smysl.

              Ovšem z pohledu jeho příbuzných a známých je všechno v

pořádku: nakonec dostal rozum a usadil se. Společnost se raduje:

podařilo se jí lapit člověka do svých energetických sítí a podřídit si

ho.

              Ale po nějaké době lékaři objevili u mého hrdiny rakovinu

žaludku ve stadiu metastáz. Zemřel mladý v 35 letech. Podle lékařů

ho do nemoci uvrhl neustálý stres. Ale lze to vysvětlit i jinak: zradil

sebe sama, zradil svou duši, když ji vyměnil za obecně přijaté

společenské stereotypy. Vzdal se své duše, své energoinformační

podstaty, která je nositelem duše a vědomí. Bez ní tělo žít nemůže.

Vydal veškerou energii na dosažení falešných cílů.

              Další příklad: starší žena si vytýčila cíl za jakoukoliv cenu

nahromadit deset milionů rublů. Všeho se zříkala, žila skoro o hladu,

nekoupila si ani to nejnutnější a žila bez televize a ledničky a také v

polotmě, protože šetřila elektřinou. Když se jí ve vkladní knížce

objevila cifra rovných deset milionů, žena onemocněla a zemřela.

Neboť cíle, jejž si sama vytýčila, bylo dosaženo. Dále žít už vlastně

nebylo proč. Znovu falešný cíl, vnucený společností, která se

domnívá, že hodně peněz přináší člověku štěstí, zavedl člověka do

záhuby. Přitom kdyby stejný energetický potenciál zaměřila na sebe,

měla by možnost prožít daleko delší život.

              Každý den vidíme na ulici či v prostředcích hromadné dopravy

spoustu nemocných a nemohoucích starých lidí. Méně často

potkáváme staré lidi v dobré náladě s jiskrou v oku, dosud ještě

pracující. V čem spočívá ten rozdíl? V tom, že ti první si řekli: „Jsem

nemocný, nešťastný, až sem mě dovedla přestavba, demokracie,

reformy, vláda.“ Znamená to, že se podřídili energetice společnosti,

celou svou energoinformační podstatou se oddali zákonům okolního

materiálního prostředí.

              Jen se zamyslete – zákony společnosti, vnější programy, tito lidé

povýšili na zákony pro své vědomí, duši a pro svou vyšší

energoinformační podstatu. Ale vždyť tato podstata má docela jiné

zákony, které s těmi společenskými ani s celým materiálním světem

nemají nic společného. Když nutíme vědomí a duši, aby žila podle

zákonů společnosti, zavíráme svou energoinformační podstatu do

klece, do vězení materiálního světa. Naše éterické tělo, energetické

struktury, vědomí, vše slábne, vždyť pokud je člověk zcela pohlcen

společností, jeho podstatě nestačí energie – společnost ji vysává.

Takoví lidé skutečně onemocní, ztrácejí se před očima a velmi rychle

umírají.

              Jiní lidé, a jsou to jejich vrstevníci, nechtěli být závislí na

politice, vládě, a dokonce ani na věku. Řekli si: „Jsem silný, mladý,

žádné stáří, věk nehraje roli. Co je hlavní, je mladá duše. Miluji život

a budu žít dlouho a šťastně.“ Takto odpojili svou energii od

společnosti, a osvobodili své vědomí, energoinformační podstatu,

svou duši z pout jejích zákonů. Duše, zbavená společenských

zákonů, zajistila pro tělo zdraví.

              Tedy pokud chcete opustit životní slepé uličky, musíte žít podle

zákonů energoinformační podstaty, a ne hrubé hmoty. K tomu je

třeba se naučit tuto energii ovládat, odpojovat ji od hmotného světa a

připojovat ke světu energoinformačnímu.