FERDINAND SEIBT- Karel IV.

               Karlštejn nevznikl jako místo úschovy říšských klenotů. Byl založen v roce 1348,

v roce 1357 doplněn kapitulou, a měl sloužit výslovně pro Karlův osobní ostatkový poklad,

a nikoliv pro říši nebo Korunu českou.

              Dokazuje to Karlova tvrdošíjná snaha o zvláštní odpustková privilegia pro

karlštejnský ostatkový kříž, která by ho zrovnoprávňovala s říšskými svátostinami,

stejně jako korespodence ohledně založení karlštejnské kolegiátní kapituly, "ke cti ukřižování a kříže,

hřebů, trnové koruny a houby našeho Pána".954 Říšské kopí, které bylo později spolu s ostatními říšskými klenoty

přechováváno na Karlštejně a pro než vymohl Karel o rok dříve od papeže zvláštní svátek, zůstává v této

souvislosti bez povšimnutí, a je-li při opakovaném výčtu příležitostně zmíněno, pak pouze v pozadí. 

Kultovní prostor připomínající nebesa, místo vykoupení skrze utrpení našeho Pána, který Karel zřídil v nejvyšším

ze tří stavebních celků Karlštejna, vyzařoval sílu pašijních relikvií shromážděných samotným Karlem - k nimž ovšem

 panovník přece jen přiřadil i kousek legendárního Kristova hřebu z říšských svátostin.

              Stále ještě jsme plně nepostihli účel onoho tajemného hradu v odlehlých českých lesích.

Někdy se hovořilo o hradu grálu a toto srovnání samozřejmě není vzdálené od pravdy.

Kdyby však měl Karel podobné ambice, vycházející z dobové rytířské romantiky, byl by se jistě silněji

 zajímal o kopí, říšské kopí, které přechovával a které bylo totožné, nebo lépe řečeno stejné s tím, na něž se

vázalo mystérium grálu. Hrad grálu byl podle pověsti také sídlem rytířů kulatého stolu. Karlštejn měl sice kněžský

sbor určený pro liturgický kult, ale císař zde byl sám. Zejména v pašijové době se uchyloval do kaple svaté Kateřiny,

 do cely zdobené drahokamy a poctěné mimo jiné prknem z már svatého Václava, aby zde celé dny o samotě meditoval.

 Karlštejn byl jeho svatyní. K jeho zbožnému individualismu nás dovede následující paralela.

              Je třeba si pouze uvědomit, že arcibiskup Arnošt z Pardubic, Karlův nejbližší důvěrník,

který vládl v duchovní sféře velmi podobně jako Karel coby král, si rovněž, i když se skromnějšími prostředky,

zřídil klášterní celu, v níž se podobně jako Karel na celé dny izoloval od svého okolí. Také Arnošt byl

významným duchovním mecenášem, uctívajícím zvláště Matku Boží, jíž věnoval ve své osobní

 poustevně, v augustiniánské kanonii v Kladsku jeden z nejslavnějších deskových obrazů této doby.

Podobně jako Karel, prožil i Arnošt konverzi, když se mu zjevila P. Marie. Zjevení si nesl jako tajemství až do své smrti.

 Zdá se ovšem, jako by se Arnošt, který snad byl po čtrnáctiletém studiu v Itálii lepším znalcem než Karel, mnohem více

otevřel knižnímu prelátskému humanismu augustinského směru; a naopak, víra v magii symbolů, v moc relikvií a snad i v

jejich zázraky mu byla zřejmě vzdálenější.

              Arcibiskup, který působil jako kněz v mysteriích svátostí - na rozdíl od císaře, jemuž se při vší jeho

panovnické vážnosti nedostalo kněžského svěcení - snad nemusel v těsném styku s relikviemi hledat

náhradu za kněžskou svátostnou moc, aby pro sebe a svůj lid vydobyl boží spásu. Karlovy ostatkové listiny

podobnou náhradu funkcí potvrzují.958 Takový výklad možná zapadá do obrazu člověka pozdního

středověku lépe než s námahou potlačované rozhořčení novějších interpretů nad Karlovou vírou v relikvie,

která neladí s Karlovým zdánlivým modernismem. Jako by pro tuto víru existovala "v jeho hlavě oddělená

komora". Laik Karel, vzdělaný pouze v základním vědění své doby, zůstal ve svém životě i ve svých

náboženských spekulacích navzdory všem náboženským touhám přece jen osamělým horlivcem v

archaickém sakrálním světě.

              Rovněž tak neexistuje v dobovém umění žádný další příklad pro způsob, jakým dokázal vyzdobit

nejvznešenější prostory Karlštejna, stejně jako kapli svatého Václava ve svatovítské katedrále a také hradní

kapli v Tangermünde, poslední svatyni, kterou tento Lucemburk založil.

              Stěny jsou minimálně do výše postavy a někde - například v karlštejnské kapli svaté Kateřiny

- až ke stropní klenbě obloženy velkými drahokamy se zlatou inkrustací. Tato masívní nádhera bezpochyby není pouhou

ozdobou. Drahokam je ve středověkém kosmu mnohem spíše schránkou světce. Prostory s pozlacenou

stropní klenbou zdobenou drahokamy, k nimž patří i karlštejnská kaple svatého Kříže, tak mají nejen

vyvolávat představu nebes, ale svou magickou estetikou mají zbožného, modlícího se člověka na nebesa

rovněž přenést. K rozměrným drahokamům musíme snad přiřadit také rozměrné tváře sto třiatřiceti světců,

jejichž portréty obklopují na Karlovo přání a nařízení horní část stěn kaple svatého Kříže a které opět nelze

přirovnat k žádné moderní obrazové galerii, navzdory veškerému často diskutovanému stylovému pokroku

portrétního umění. Uvnitř každého z těchto deskových obrazů se totiž skrývala část relikvie znázorněného

světce. I zde se spojuje imaginace v archaickém smyslu s interpretačním záměrem, který lze snadno chybně

vykládat jako modernost.

( úryvek z knihy týkající se Karlštejna)