Ivo Wiesner - NÁROD V LÉNU BOHŮ

    Třetí z pověstí je nejstarší a souvisí asi s příchodem Keltů do Čech, tedy někdy kolem 8. století př. n. l. Pověst, či spíše mýtus, je podivná a lze v ní tušit výrazné indoevropské prvky. Týká se Vyše­hradu a obsahuje i proroctví časů budoucích. Podle prastaré tradice existovaly v českém a morav­ském prostoru dvě velmi staré významné svatyně, spojené s kultem Velké Matky (Magna Mater). Byla to svatyně na Vyšehradu a svatyně na vrchu Hostýnu. K oběma se váže týž symbol černě či tmavomodře zahalené ženy stojící na obráceném půlměsíci a obklopeném obvykle souhvězdím dva­nácti hvězd. Význam tohoto symbolu nejsme zatím schopni dešifrovat tím spíše, že byl velmi peč­livě překryt katolickým mariánským kultem. Samo jméno „Vyšehrad" je podle indicií mladší než existence vyšehradského nemethonu, ale má rovněž keltský kořen. Původní název svatyně má zjevně indoevropský, či snad protokeltský původ: „Pragalbha" či „Pragaalbha". Indoevropský kmen „albh" lze chápat jako „čistý, bělostný či svatý". Slovo „Praga" či kořen „prag" je pravděpodobně odvozen od indoevropského kořene „pragaja", což znamená nejspíše „setkání". Celý význam pra­starého názvu vyšehradského nemethonu lze tedy chápat jako „setkání čistých", což lze v souvis­losti interpretovat jako „Setkání bohů". Domnívám se, že zde má původ jméno našeho hlavního města Prahy. Vysoké stáří tradice představuje pravděpodobně předkeltský původ svatyně a tím i po­čátků Prahy. Původně zde asi nebylo žádné město, ale pouze svatyně s malou osadou kněží a perso­nálu určeného k jejich obsluze a ochraně. Nemethon obklopoval silný posvátný pramen, který měl vyvěrat na temeni Vyšehradské skály, snad v místech dnešního Slavína, či v jeho bezprostřední blíz­kosti. Pramen byl zachycován v několika nádržích určených k očistným koupelím kněží před boho­službami, ale některé sloužily i k léčení nemocných a zraněných lidí. Keltové dali prameni jméno Isar či Iser a staří Čechové jej pozměnili na „Jizerka". Tento pramen existoval ještě za časů kněžny Libuše, která v nádrži posvátné vody se svými družkami často konala očistné koupele. Zde tedy byla ve skutečnosti ona známá „Libušina lázeň", a ne na úpatí Vyšehradu u Vltavy. Tolik úvodem k vyše­hradské legendě.

    V   dávných časech, kdy Velká Matka zalidňovala Zemi svými dětmi, přišla jednou v požehnaném stavu do líbezné země plné květů, vůní a ptačího zpěvu, ležící mezi nevysokými pohořími, která naši předkové jmenovali Sudety a Gabreta. Unavena se zastavila k odpočinku u posvátného pra­mene na černé skále nad řekou Foldah. Omámená vůní kvetoucích stromů a tlukotem slavíků usnu­la a ve spánku přivedla na svět překrásné světlovlasé dítě. Vykoupala jej v posvátném prameni a ulo­žila do duhově zářící zlaté kolébky, kterou vydala černá skála. Velká Matka pak prorokovala, že až hošík dospěje, založí mocný a vážený severní národ. Až se naplní čas, vrátí se potomci tohoto náro­da ze dvou stran, od slunce východu a od slunce západu a na tomto místě se setkají. Z nich zrodí se lid, jemuž je souzeno poznat mnohá utrpení a příkoří, než dospěje k takové duchovní síle, aby mohl jít včele mnohých národů Země. Pak se z tohoto lidu zrodí mladý král, který přinese mír všem li­dem na Zemi i světlo poznání. Tím se začne odvíjet nový Zlatý věk lidstva. Duhová zlatá kolébka, která se mezi tím ztratila, se znovu objeví při zrození krále a odchová jej tak, jak dávno určila Velká Matka. Když král dospěje a ujme se vlády, změní se kolébka v duhový zlatý trůn, na který mladý král usedne spolu s bohy, kteří sestoupí v té době na Zem.

    V   jedné z řecky psaných knih proroctví Sibyl byla zapsána věštba, podle níž se ještě před kon­cem Železného věku objeví v jedné zemi za severními horami mladík, který se stane králem. Zastaví války a uzákoní všeobecný mír na Zemi. Město i národ obklopující tohoto krále se stane duchovním středem lidstva v nastávajícím Zlatém věku. Zdá se, že vyšehradská pověst a Sibylino proroctví míří do jednoho bodu. Cosi pozoruhodného se začíná mlhavě rýsovat.