John O’ Donohue - Kniha keltské moudrosti

Lidské nitro je nekonečné.

Člověk je prahem, na kterém se setkává mnoho nekonečných světů. Nekonečný svět prostoru, rozkládajícího se až do hlubin vesmíru, nekonečný svět času, sahajícího miliardy let zpět. Nekonečno mikrokosmu: jedna malá tečka na špičce vašeho palce je celým světem, který je však tak nepatrný, že není lidskému oku viditelný. Mikroskopické nekonečno je právě tak úchvatné jako hvězdný vesmír. Avšak nekonečnem, které každého člověka nejvíce děsí a nenechává jej v klidu, je nekonečno jeho vlastního nitra. Za každou lidskou tváří se skrývá jeden svět. V některých tvářích je patrná zranitelnost plynoucí z vnitřní otevřenosti těmto hloubkám. Když do takové tváře pohlédnete, spatříte neklidný pohyb nekonečna, které se začíná prodírat na povrch. Toto nekonečno lidského nitra se vám může otevřít jak v pohledu cizího člověka, tak i při rozhovoru s někým, koho dobře znáte. V jeho očích se vám náhle zjeví jakási prazákladní vnitřní skutečnost. Takový pohled netrvá déle než vteřinu. Na nepatrný okamžik na vás z této osoby pohlédne něco většího. Vnímáte tichou přítomnost jiného, dosud nezrozeného nekonečna. Cítíte, že na vás dopadl pohled odněkud z tajemných hlubin věčnosti. Nekonečno, které na vás pohlíží, je zde odpradávna. Od věčnosti se nemůžeme oddělit. Vrhá na nás znepokojivé pohledy z nepředvídaných trhlin našich stereotypních životů. Jedna má přítelkyně, která miluje krajky, často říká, že to, co krajce dává půvab, jsou dírky. Naše životy mají právě takovou krajkovitou strukturu.

V lidské tváři přebývá mysterium. Je to také místo, kde se odhaluje tajemství individuálního života. Soukromý, vnitřní svět člověka je zde vystaven anonymitě vnějšího světa. Zatímco zbytek těla je zakryt, tvář je nahá. Tato zranitelná nahota prosí o porozumění a soucit. Lidská tvář je místem, kde se setkávají dva neznámé světy: nekonečný vnější svět a soukromý vnitřní svět, k němuž má přístup jen každý sám. Za jasem tváře se skrývá neproniknutelný svět nitra. Když se na tváři objeví úsměv, je to, jako by se vnitřní noc tohoto skrytého světa náhle projasnila. Heidegger velmi krásně řekl, že jsme strážci hlubokých a pravěkých prahů. Tento náš potenciál, zázračné nekonečno, v němž je možné vše, se zračí v lidské tváři.

Tvář je pro tělo tím, čím je pro dům ozdobná věžička. Vaše tělo je staré jako vesmír, jako hlína, z níž je uhněteno. Nohama se stále dotýkáte země, a tak se hlína vašeho těla stále setkává s pravěkou hlínou matky země. Je-li tedy vaše tvář umístěna v nejvyšším bodě vašeho těla, je tím naznačen vzestup životních forem od hlíny k jáství a k důvěrnosti. Je to, jako by se hlína vašeho těla stávala s každým novým výrazem vaší tváře oduševnělejší a nabývala stále výraznějších osobních rysů. Tvář je místo, kde se pod klenbou lebky stává váš život vzešlý z hlíny skutečnou lidskou existencí.