Keltská kniha mrtvých - Holger Kalweit

JAK ČÍST KELTSKÉ PŘÍBĚHY?

Šifrované zprávy z jiné úrovně bytí

Na první pohled se zdá, že to jsou příběhy o králích, rytířích a vílách, o láskách a válkách, o žárlivosti, nenávisti a chamtivosti. Ale nejsou to normální příběhy ze života. Všechno je v nich úplně jinak. Popisují naprosto neobvyklé situace, krvavé války, vášnivé lásky, na scéně se objevují nadpřirozené bytosti, lidé jen zřídka. Elfové vystupují ve světle ramp a rozvášnění hrdinové se stávají identifikačními figurami našich tužeb. Navíc jsou tyto příběhy psány řečí, které nerozumíme. Vyskytuje se v nich číselná a zvířecí symbolika. Čísla i zvířata na něco poukazují. Žádné zvíře, dokonce ani kůň, nejznámější keltský dopravní prostředek, není nikdy tím, čím je, vždy odkazuje na duševní stavy. Existuje symbolika směrů, což znamená, že vlevo či vpravo, nahoře či dole, jih či východ opět na něco poukazuje. Potom je tu symbolika forem. Co znamená kruh, přímka, bod? Zapomenout se nesmí ani na symboliku míst. Mnohé keltské lokality se v průběhu času proměnily v symboly, zastupují tedy něco jiného. Dále existuje symbolika živlů: kámen, oheň, voda i vzduch na něco poukazují. Je-li řeč o potoku a řece, jsou tím míněny duševní stavy. Oheň není vůbec žádný oheň. A co hvězdy? Zmínky o Slunci, Měsíci a hvězdách rovněž poukazují na duševní stavy, nikoliv na nebeská tělesa. Nezapomínejme ani na poznámky o zvucích a melodiích. Co může znamenat zmínka o hudbě v některém z příběhů? – Určitě ne hudbu. Rovněž každé ovoce, každé jablko poukazuje na něco jiného, než co samo je, stejně jako strom, na němž se rodí. Doslova se nesmí brát ani zmínky o barvách, jde totiž o symboliku barev. V kostce řečeno, v žádném z keltských příběhů nejde o samotný příběh. To, co tyto příběhy popisují, se nikdy nestalo a nikdy se ani stát nemohlo. Jsou zmatečné a nelogické, plné nečekaných zvratů, s otevřeným koncem a nejasným začátkem. Necvičeného čtenáře z nich rozbolí hlava. Všechny nám připadají nesmyslné. Ve skutečnosti v nich jde o filozofii, kosmologii, o tajemství života. Pod pláštíkem zdánlivě lidských historek podávají velké prazákony bytí – neboť nadsmyslovému můžeme porozumět jen na základě smyslového. To Keltové dobře věděli. Příklady z pozemského světa byly nutné k pochopení nadpozemského v podobě bohů, elfů a přírodních zákonů. Člověk vychází ze svých milostných pocitů, chce-li porozumět zákonům plodnosti přírody. Místo o biologii hovoří keltské příběhy o záletech Velké matky, místo o zániku hovoří o válce a smrti, místo o zákonech sousední úrovně bytí hovoří o této úrovni jako o řece, potoku, moři, kotli, které každý zná. A pokud jde o naše hledání poznání, hovoří o hledání kotle, neboť kotel symbolizuje plnost života, která se v něm rodí. Leč později tyto symboly upadly v zapomnění a byly vykládány materialisticky – kotel se stal zlatou nádobou. Keltské příběhy čtenáře přivádějí tam, kde je doma, ke kuchyňskému hrnci nebo na bitevní pole. Protože králové a královny byli lidu známi a jím uznáváni za nejvyšší vzory, vybrala si tradice právě je, aby na nic přiblížila vysoké duchovní a kosmologické stavy. V těchto příbězích je téměř všechno jinak než ve skutečnosti. Jsou to zašifrovaná poselství z jiných časů.