MYSTÉRIA ZEMĚ ČESKÉ - Emilie Bednářová

MINULÉM STOLETÍ a počátkem nynějšího žila ještě v plné svěžesti tradice o Malých lidech v Lužici, na Moravě, na Slovensku a v Polsku. V Lužicích se o Ludcích vyprávělo, že jsou tam prvními obyvateli a předky Srbů. Jelikož byli pohané, nemohli slyšet hlasy zvonů, které je zapudily, a proto se Ludkové už jen málokdy ukáží. Byli malé postavy, na hlavě nosívali divotvornou čapku, která jim propůjčovala neviditelnost. Mluvili sice po srbsku, jenže trochu jinak. Pro některé věci měli pojmenování zvláštní a užívali mnoho starých a už ne-obvyklých slov; přitom se vyjadřovali podivně přeházeným slovosledem. S oblibou, kdoví proč, zdvojovali výrazivo nadbytečným záporem jako: „Buďte tak dobří, půjčte díži nedíži, chceme chléb nechléb hotoviti." Možná, že to mělo nějaký účel magický, snad to byl tabuistický příkaz. Nejspíše však to byl citový výraz, dojemně zvláštní projev zdvořilosti — jakýsi negativ modesticus. Bydlívali v kopečcích, pro které se zachovalo jméno Ludské gorky. Milovali zpěv, hudbu, uměli krásně hrát na strunný nástroj podobný cimbálu, a vyznali se ve věštění budoucnosti. Jednotlivé rody se často mezi sebou znesvářily až do krve. Když některý Luděk zemřel, spálili příbuzní jeho tělo a popel v nádobě zakopali do země (lužická kultura — popelnicová pole). Netají se v samém slově Ludek, Lutek, nějaké starobylé jméno kmenové, národní? Tito Ludkové byli tedy zaručeně bytosti smrtelné. Do vsi chodívali na návštěvu jen k jedné rodině, kterou dobře znali. Dlužívali si díže, máselnice a hrnce. Za ochotu se hleděli odměnit, ale za urážku se krutě mstili. Přátele zvali k sobě na oplátku, brali si je za kmotry a stalo se, že se Ludek i oženil se selskou dcerkou. 

Nádobky, slzničky a ozdůbky, které bývají ve starých hrobech, jsou prý památ-kami po Ludcích. Proto Lužičtí Srbové mívali stará pohřebiště v uctivosti, těžko se odhodlávali porušit je.

Tato zkazka je tím zajímavější, že udává, jakou řečí Ludkové mluvili. Lze z toho vyvozovat leccos. Zřejmě je v tom smíšen kult předků, ochranných domácích bůžků — šotků, víra v duchy živlů, z nichž zemní bývali vždy líčeni jako trpaslíci. Ale což není znám jeden avatar boha Višnu v podobě lingamového trpaslíka? A posléze tu prosvítají i poutavé reminiscence, určitě historické, neboť jde o dvě po sobě následu-jící populace. Starší, které nemusely být ani jiné rasy a mohly mít i příbuznou řeč s nově vládnoucí a prosperující pozdější populací, která měla však odlišnější nábožen-ství, kulty a rituály „agrikulturnější", nikoli ovšem tehdy křesťanské, tím méně římsko-katolické. 

A ještě pozdější „další vytlačení" mohli být zas někteří z té „druhé vlny", potomci kdysi privilegovaných kněžských rodů, kteří se skryli před teroristickým vnucováním nové víry, tehdy už křesťanské. 

Žili sice „na divoko", ale po svém, když neměli možnost nebo přání maskovat

své přesvědčení. Že mluvili „trochu jinak srbsky" dobře přiléhá k oběma zmíněným možnostem.

Jisté je, že takzvaní ludkové, loutkové, nejsou naprostá vymyšlenost, zvláště když je prokázáno, že lidé zcela podobných mravů byli kdysi známí i ve Velké Británii. Mezi Slovany byly pro malé lidi rozšířeny dále názvy Krasnoludci, Kresnalci - zakrslíci, Drumme - drobní. Takhle snad už smíšeni s představou skřítků. Nebo obrazně Malí, tj. bezvýznamní, zatlačení lidé? 

„Bjela vila u Srbů — dobrá. Kletá víla je povahy zlé. V tomto zlopovahovém smyslu sluje Slávům Hekáte, víla Hekáte."

„Květ lotos představoval matricem seu pudenta deae bhavani — odtud vilný. Vilovit, vilovan — kouzelný. Vileník — kouzelník, Vilozmaj, vilohad. U Čechův ,ten vila' zní již potupně na zošklivění starých bohů. Srovnej Lojda, lajda od Lady, Lela a Lála od Lei a podobně." 

Prozkoumejme, zdali se naše víly v něčem podobají vílám „z masa a krve", zda jsou v příbuzenském svazku s Malými lidmi a Ludky a skrze ně totožné se středověkými čarodějnicemi. A tu jsme hned u toho: 

„Víly se znají ve věštbě (věštice) a v umění lékařském." Hojné jsou slovanské báje o sňatcích vil s muži pod podmínkou, že nikdy je nenazve vílou. To asi z opatrnosti. Když se tak stalo, zmizela.

„Později jsou zaměňovány za zlé démony."

Ale celkem se zdá, že naše víly si odevždy zachovaly spíše charakter bytostí nadpřirozených. Dosud jim leckde, nebo donedávna, byly předkládány oběti: různé cetky, stužky, květiny, sladkosti. Jsou to pradávnými lidmi personifikované projevy živlů. Někdo je nazval „vegetačními démony", ale nemohu si pomoci, zní to nějak nepříjemně, nejapně a necitlivě. Místy byly spojovány s dušemi zemřelých. Někdy mívaly křídla jako andělé. Co zosobnělé obláčky, podobaly se labutím. Vlny připo-mínaly obrysy lepých těl. Rosa na lukách se třpytila jako zlaté vlasy. Vílám byly zasvěceny svátky rusalské o Letnicích, a hle, nechybí tu ani zmínka o zvláštním patovém tanci, známém z paleolitického vyobrazení. „Jak slunce zajde, začnou se jinoši točiti na patě a pozdvihujíce kytice vzhůru, zpívají vilské písně."

V Čechách jsou známí Diví lidé. Ale pozor na slovo Divý! Nepochybíme, budeme-li zde význam slova „divý" chápat trochu v jiném smyslu, než jak jsme zvyklí. 

Staroind. devas — božský, bůh, staroírán. daeve — božství, démon — atd. Patří sem také Děvín — sídlo duchů, bohů a děv. Děvjana. Divný, podivný — zvláštní. „Deve Perkune!" zní začátek modlitbičky retranských Slovanů (Bože Perune).

Je známo, že k pojmu Dev, Div se družila bohyně Děva, Divá, Dzievana, kterou uvádí Dlugoš mezi božstvími pohanských Lechů. Divá je též jmenována v Slově svatého Grigorija. Divá, Samodiva se vyskytuje jako název pro Víly (děva - dívka, táhne se též k dojiti).

Divý v češtině bývá přívlastkem bájeslovným: Divá žena, Divoženka, Divý muž; u Slovinců Divja žena, Divja babka atd. - božská, boží.

Podle Hanuše (1860) zachovala se u Hornolužičanů pověst o Dziwitze: Mladá, krásná Knenji (kněžna), jež zylbou ozbrojena se potulovala v lesích se smečkou psů, lekajíc lidi i zvěř, které o polednách v lese přistihla. „Přečistá divá" je výraz, který huculský lid podržel a užívá ho vzhledem k Panně Marii.

I název Div, též Dyj, zanechal další sledy. V Slově Igorově se připomíná Div. Div vlastně znamená bílý, světlý. Rovná se tedy Bělunovi, Bělbogu, Světlobogu. Ovšem i ten bývá však ve tvaru mužském i ženském. Podle Komenského Divý muž byl znám i starým Cechům. V starém rukopise lékařském zaříkávají se „diví muži, divé ženy, diví děti", aby vrátili dětem spaní, které jim vzali. Konečně několik rodů mělo „Divého muže" ve znaku. Stálo by za to prozkoumat, proč.

V prostonárodním podání se vypráví hlavně o Divých ženách (Divoženky, Divi-ženy).

Víly - lidské, Divoženky — božské, Bohyňky, Boženky - Kněžky, čarodějky ovládaly mnohé vědění a umění. Byla tu i střežená tajemství jistých rodů.

U nás nebyly Divoženky vždy malé postavy. Někdy se prý honosily postavou statnou, ale byly prý velmi ošklivé. Mívaly dlouhé červené vlasy a třímaly hole ovinuté hady. V takovém případě bychom měli co dělat s pradávnou vzpomínkou na kněžky Hekaty, které si skutečně barvívaly vlasy na červeno (miniem).

Většina Divoženek však byla vzrůstu prostředního. Žily v podzemních doupa-tech, velmi rozvětvených a prostorných a zařízených hezky po domácku. Obydlí uzavíraly padací dveře, mechem a kamením maskované, takže byly zcela nepozoro-vatelné - jako začarované. Tyto Divoženky mluvily sice česky, ale „do ciza"; buď všecko vyjadřovaly záporně (jako Ludkové): prosím, ne půjčte mi díži ne díži, nebo mluvily zpátečně - kouzelné formule často bývaly zpátečně vyslovovány. S lidmi obcovaly přátelsky, často pomáhaly v domech s prací. Za laskavost se štědře odměňovaly.