Písně Kosmické, Jan Neruda - 1. část

Jan Neruda – Písně Kosmické

PODŘIPSKU věnováno

Vlnek jsem chtěl nabrat z hbitých proudů,

z okeánu v bouřné jeho době,

donesl jsem ale sobě domů

tichou vodu jenom ve nádobě.

1

Letní ty noci zářivá,

jakž tebou srdce okřívá -

ve dne tak sladkobolno,

a teď tak volno, volno!

Z oblohy bílý měsíček,

starobný nebes tatíček,

stříbrné světla pýří

po celém světě šíří.

Dokola jeho dětičky,

drobounké, smavé hvězdičky,

dukátkovými hlasy

zvoní na krásné časy.

2

Když k vám vesel hledím, zlatá vy Kuřátka,

slyším naše písně, česká zřím děvčátka.

Naše dívky slunce ranější bývají,

ve potoku chladném oči si mývají.

V noci krásné hvězdy do vody naprší -

běda hochu, na nějž oči ty zasrší!

3

Ach, jaké to blaho: poležet

zde na drnu poblíž boru

a s zlatými dát se hvězdami

do šeptného rozhovoru!

Ty třepotné, smavé hvězdičky

tak čiperně na mne hledí -

ach prosím vás, je to pravda vše,

co lidé prý o vás vědí?

Že maličké vy prý hvězdičky

jste obrovská samá těla -

a od jedné k druhé prý sto let

a k některé věčnost celá?

Což nevidím, jak jste drobounky

a v jakém jste k sobě skladu? -

já - nahoře být - bych kamenem

vás přehodil celou řadu!

A že prý jste věčném ve reji

a přes steré skokem míle? -

Ej musilo by tu hluku být

a šumu za noční chvíle!

A zatím tak němě spřádáte

svou života tichou dumu -

když vesele prstem zaluskám,

je věru v tom více šumu!

4

Což třepotá se to tu hvězdiček,

jak včeliček ve vzlétlém roji! -

Proč asi ta jedna jediná

tam samotná povzdál stojí?

Tak dumavě chvílemi v dáli zří

a bleďoučké její jsou tváře,

je patrně hvězda mlaďoučká

dle dětinné v očku záře.

Jen někdy svůj doufavý vyšle hled

a stoudně zas do nebe mrká -

ba myslím, že také hvězdička

jak hrdlička láskou vrká!

5

Snad jiní jinak uvidí -

já myslím nebe širé si jak naší zemi

a při hvězdách si myslím na lidi.

Vidím tam různotu skupení,

velkosti, tvarů a záře -

to musí různé osoby

být, kde jsou různé tváře!

Planetoidek tam havěť zřím

- uličnických to zmetků -,

jež hvězdám nám již stárnoucím

bab nadává a dědků;

hvězdičky na šňůře pupečné -

embrya - mléčné símě -

též nebe je zas v naději

a nosí sladké břímě;

panenky růžově planoucí,

mládence hledů zbrklých,

roj mužů světla klidného,

roj babic žlutě scvrklých.

Běhají spolu, a přece je

každý svých práv si bdělý,

jak lidi nás zde chladná zášť

je chladný éter dělí.

Životem různým se nebe skví

- dosti však tam též rovů

a svaté ticho v koutečkách,

jak sluší na hřbitovu.

Co světů Svět as pohrobí,

jež - jako naši velcí mrtví - zraku zmizí,

a přec svou váhou dále působí!

6

Věřte, že také hvězdičky

mnoho, ba mnoho bolí,

každá si s námi naříká

slzavé na oudolí.

Mají svou drsnou lopotu,

točí se, běží, svítí,

sto tisíc mil vám přeběhnou

pro kousek živobytí.

Do únavy se lopotí,

trýzní svá zlatá těla,

kosmický prach si stírají

ze vznešeného čela.

7

Po nebi hvězdic je rozseto

lesem jak zvonců vřesných,

dech času je měrně provádí

v jasavých kruzích plesných.

Vidíme plesu jenom cíp -

zkoumej a čítej sebelíp,

mistře v početním cviku,

nespočteš tanečníků!

Vesele se Zemí Měsíc jde,

Země zas v mocném kruhu

se okolo Slunce otáčí

v zářivém planet pruhu.

A i to velké Slunce zas

kolem většího vede nás -

a toto slunce jeho

kde jde? - a kolem čeho?

Mysli se nejvýš - a nad tebou

hvězd jako vřesných zvonců -,

a kdybys byl jako Slunce stár,

nedomyslíš se konců!

Klečím a hledím v nebe líc,

myšlénka letí světům vstříc -

vysoko - převysoko -

a slza vhrkla v oko.

8

Poeto Světe, co jsi eón prožil,

než hvězdu k hvězdě v zvučný verš jsi složil,

než každé slunce s planet květem různým

jsi v sloku sloučil uměním svým luzným,

než z chaosního myšlének svých víru

jsi slunce k sluncím uved v zpěvů míru -

než mladé Zemi řekls: "Oživuj!",

poprvé nechal mladé srdce tlouci,

odevřel oko lidské: "Obdivuj!"

Poeto Světe! Hymnus tvůj je věčný!

Tvá každá sloka má svůj život pučný,

a když jej vykvěte, dá mrtvol zvučný

v tvé ruce zpět co zárod nově vděčný.

Poeto Světe! Kam se hymnu křídla

přes hlubně tmy, přes všechna světel vřídla,

kam, kam se křídla hymnu rozkládají?!

Když mořem vanou, moře z dna se bouří,

když zemí vanou, země k nebi kouří,

když nebem vanou, světům dech se tají!

Poeto Světe, co tvůj hymnus kryje,

co vše v něm mře, co nesmrtelno žije!

Ba není krásy, by v něm nekvítala,

a není zoře, by v něm nesvítala,

a není jasu, by se jím nešířil,

a není květu, by se v něm nepýřil,

ne ptačích hrdel, by v něm nezapěla,

ne dětských smíchů, by v něm nezvonily, -

a není slz, by jím se neronily,

ne zoufalosti, by v něm nevzkypěla,

a není boje, by v něm neburácel,

ne mučedníka, by v něm nekrvácel, -

a není touhy, by jím nevanula,

a není lásky, by v něm neplanula,

a není srdcí se vším citem svojím,

by netloukla v tom velkém hymnu tvojím!

Poeto Světe! Poetů jsi bohem,

a přec - jsi poetou jen všech poetů slohem.

A byť tvůj hymnus velký jako nebe,

co dáváš v něm? - vždy jen a jenom sebe!

A čtoucím nám byť nadšením už vzplály líce,

my cítíme: poeta cítil více!

Ty s tvůrčí rozkoší máš tvůrčí trýzeň spolu -

a kdo se z čtoucích ptá, co hymnus stál tě bolu!

9

Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách

jak dědeček ve kronice,

vždyť čteme tam samou jen minulost,

co bylo, co není snad více.

Čtem o nesmírnosti prostory

a mysl nám trne, žasne,

že papršlek světla než sletí k nám,

snad hvězda již zhasla, snad hasne.

Čeho my ještě se dožili!

Ba na stará kolena divy:

nám minulé vidět lze přítomně

a mrtvy zřít jakoby živy!

10

Paprsku z Alkyony mé,

světelný šípe, znáš-li,

čím si tvá paní líbezná

luznou svou líci krášlí?

"Ach snad už líc ta povadla,

snad už je po všem vděku,

vždyť já k vám světla s poselstvím

letím již na šest věků!"

Poslíčku říše Mlékové,

po jakém po zákonu

kupí se světů milion

světelných do záhonů?

"Ach snad už zhasly světy ty,

snad už je po všech veta,

od mého vzletu vrší se

v tisíce věků leta!" -

Jako ta lidská myšlénka:

po věcích teprv hřímá,

po věcích lidstvem zachvěje -

myslitel dávno dřímá.

11

V pusté jsme nebeské končině,

Slunce i se planetami,

jinde je světů jen naseto,

my jsme tak světově sami!

My když i nožičky vyšvihnem

do šipkých světelných skoků,

letíme k nejbližší sousedce

přece jen trojici roků.

"Paničko Alfo Kentauri,

poptávce dovolte ňáké,

matička Slunce se dává ptát,

máte-li dětičky také.

Nás je vám, stydno až vyslovit!

je nás tam doma jak smetí,

matička zvláštní má "hvězdáře",

kteří jí sčítají děti.

Některé z nás, ty už umřely,

některé ještě se rodí,

některým mladicky do skoku,

jiné jak o berlách chodí.

Uran a Neptun - tak pro příklad -

dávno jak rampouch jsou tuhy,

vedle nich v posledním tažení

Saturn i se svými kruhy.

Jupiter také už zvadlý kmet,

pleť jeho žlutě tak září,

ledové ruce, líný chod,

široké vrásky ve tváři.

Promrzelý je to kolohnát!

ač že vám sotva se plazí,

my když se nejpěkněj točíme,

on nám to, habán ten, kazí.

Mars - no ten ještě by prošel přec,

jen kdyby nebyl tak rudý -

to je to: hbitým že pijákem

voják as po světě všudy.

Země - ach Země! Toť ženuška!

při práce věčně jen hravá,

plna je květů a písniček

mladá jak lípečka zdravá.

Ještě pak: holčička Venuše,

kypící, bující poupě,

a skoro matce až na klíně

Merkur, to nemluvně hloupé.

Je vám to pečlivá matička,

kol sebe drží nás mladší,

ale i postárlé propouští,

jen až kam zraky jí stačí.

A jsou i planety takové,

které už před časy zvadly,

jejichžto trouchnivé mrtvoly

v komety již se rozpadly.

Odlétly, ve hvězdách zmizely,

už se i rozprchlé zdály,

matička na ně jen vzpomíná

v světové myšlének dáli.

Někdy se po nich však roztouží,

náhle je stáhne až k sobě,

ohnivé slzičky žíhají

po nebi, v němé té době."

12

Všechny ty vířivé planety,

s měsíci přílepky,

vylétly do světa širého

ze Slunce z kolébky.

Všechny ty vířivé planety

za svoji za dobu

slétnou zas ze světa širého

do Slunce do hrobu.

13

Také to Slunce ohnivé

pomalu pousíná,

přijde i jeho hodinka,

zhasne a mrtvě zsiná.

A jen když za čas planeta

na prsa zpět mu skane,

zase pak dávným plamem svým

na chvíli ještě vzplane.

Ach což ta láska mateřská

přes časy, přes hrob hoří,

neumrazíš jí na horách,

neuhasíš jí v moři!

Matičce dáš-li do hrobu

na prsa dítě její,

ještě se vpadlé, ztlelé rty

radostí pozachvějí.

14

Zem byla dítětem; myslela,

ona že vesmíru pyšný střed

a kvůli ní Slunce i obloha

a celý širý Svět.

Přišlo jí také už poznání,

divně se chvěje jí srdce dnes

a je jí jak panence rozkvětlé,

když vešla v první ples.

Po sále hvězdy se chechtají:

"Velký svět není jí ještě znám,

však - hezounká, milounká panenko -

tys zato známa nám!

Na tebe my jsme už hleděly,

když bylas v poupěti drobný květ,

když rostla jsi do krásy - samý sen

a sobě celý svět!"

Měsíček čekal hned u vchodu:

"Panenko, žádám vás - ať tak dím -

za taneček první a poslední

a za ty mezi tím!"

15

Měsíček, pěkný mládenec,

s jemně zářící lící,

oblétá Zemi panenku

jak holub holubici.

Když ji hled jeho políbí,

zvlní se ňadra její,

oheň se vnitřní rozkypí

a rty se žárem chvějí.

Přece se věčně upejpá,

ret její vždy zas chladne,

stoudně si vede vpovzdálí -

a Měsíc schne a vadne.

Znej ty panenky jako já,

budeš si vést jináče:

ve dne se každá upejpá -

a v noci blahem pláče.

Panenka Zem po celou noc

hledí k tvé slíčné tváři -

k ránu je plno rosných slz

jak dívčím po polštáři.

16

Báječně krásný to přec byl sen,

vše že se Zemi koří,

tisíce světů že kolem ní

se točí a láskou hoří.

Krásný to sen, a přec jen sen,

ze světů zbyl nám jeden jen -

jen Měsíček náš věrný.

Měsíček ze všech sám a sám

okolo nás se točí,

sprovází Zemi životem

a nespouští ji z očí.

Děvčátko, lidské poupátko,

Měsíčku sobě všimni:

snad se ti tisíc kořit zdá -

jen jeden je upřímný.

17

Měsíček že je mrtvý muž?

A jeho pilné zaměstnání

při svaté lidstva osvětě?

Pak není širém ve světě

nad takové skonání!

Chtěl bych, až jednou dokonám

- odpusťte hvězdné touze -

jak Měsíc svítit lidstvu dál -

tak dlouze - ach tak dlouze!

18

Měsíc mrtev. Při něm ve prodlení

den se s nocí střídá jak dvé mnichů,

jak dvé mnichů, ne víc ku obsluze,

jen co mrtvých stráže na modlení.

Střídají se v svatém, hlubném tichu,

beze smavých červánkových hříček:

den tam neodvírá růžově svých víček,

náhle plane v plamenné své hrůze.

Jeho krok je němý, bez pospěchu,

nejde v ranních písních, v šeptném šumu stromů,

nekráčí po bouřích s třesknou hudbou hromů -

mrtvol nemá dechu ani slechu.

Slunce žhavé v černém visí nebi,

dolů z něho střely ohně srší,

proudy ohně dolů z něho prší,

ohně okeán se dolů lije -

mrtvá půda příšerně se šklebí,

s žízní děsnou, zimničně horoucí

žhavé proudy ohně lokem pije.

Kdyby bylo oko tam živoucí,

jediné je sžehne slunce políbení,

ale není ta to oko - není!

A ta noc - to hrob v svém rozšklebení!

Bez rosy noc, jež by vandrovníku

perel do kadeří navěsila,

beze snů noc, jež by milovníku

milých kouzel srdcem rozesila.

Hvězd tam plno, plno v černém nebi,

kdož by sčítal vše je světlonoše!

ale všechny planou bez rozkoše,

bez hravosti, chvějné bez sladkosti,

svítí jako drobné bílé lebi,

jak když z černé země bílé svítí kosti.

Ach ta noc! ta není obraz milosrdí!

Jedním dechem plamy v ledy tvrdí -

zima, zima, mráz až v báj rostoucí -

by tam bylo srdéčko kés vroucí,

v jednom trhlo by se okamžení,

ale není tam to srdce - není!

Měsíc mrtev. Siná jeho stále

tvář sem na nás hledí v stejném příznaku,

jak když mrtvý v rakvi leží na znaku.

Pohřeb zvolna kráčí Světem dále,

světla slavně kolem něho víří -

Měsíčku, by bylo citného ti zoru,

dnem i nocí zřel bys na obzoru

vdovu Zemi vlhkém ve šlojíři.

19

Oblaky Země jsou synové tkliví,

matičku Zemi si krví svou živí,

slzami smývají starobné vrásky,

mladí jí líce a svěží jí vlásky,

ve světů závratně vířivém honu

od věků přes věky do časů skonu

nesou si matku jak v bavlnce měkce.

Oblaky, oblaky, labutí křídla,

šedivé hádanky, mlhová vřídla,

jiter a večerů zlacené znaky,

růžové kolébky, rakevní mraky,

nesete praotců poslední vzdechy,

nesete potomkům první jich dechy -

zdravím vás, zašlosti, přišlosti lidská!

20

(Mluvíval člověk:)

Čím člověk já ve světů kruhu jsem?

Mně skromnost má jazyk víže, -

však pohleďte někam ke dvoru,

hned znáte, kdo sluha, kdo kníže.

Já Slunci a Siriu říkám "ty",

a ony? - Vzdor skvělé záři

vždy pokorně stojí opodál

se služebným úsměvem v tváři.

21

(A mluví člověk:)

Jak lvové bijem o mříže,

jak lvové v kleci jatí,

my bychom vzhůru k nebesům,

a jsme zde Zemí spjatí.

Nám zdá se, z hvězd že vane hlas:

"Nuž pojďte, páni, blíže,

jen trochu blíže, hrdobci,

jimž hrouda nohy víže!"

My přijdem! Odpusť, matičko,

již jsi nám, Země, malá,

my blesk k myšlénkám spřaháme

a noha parou cválá.

My přijdem! Duch náš roste v výš

a tepny touhou bijí,

zimniční touhou po světech

div srdce nerozbijí!

My přijdem blíž, my přijdem blíž,

my světů dožijeme,

my bijem o mříž, ducha lvi,

a my ji rozbijeme!