Synové temnoty, Manfred Adler

1. Sen o One Word

    Při zevrubném pohledu na  duchovní   dějiny zednářstva lze konstatovat, že One World v podobě jediné  světové  republiky je  nejen konečným cílem,  nýbrž byl i  jeho prapůvodním cílem od samého začátku. Roku 1717 v Londýně založená velkolóže duchovního zednářstva zcela vědomě narušila tradiční západní křesťanský duchovní svět a zaměřila se na jeho rozložení a zničení. Tento proces, který stále ještě probíhá, nazýváme sekularizací. Místo Božího světového řádu se stává vládnoucím principem dějin osvícenecký humanismus. Božská prozřetelnost má být vymazána z lidského rozumu a zjevená víra je prohlášena za pověru. Rozum, jak se nyní hlásá a věří, jde nezadržitelně cestou pokroku humanistické revoluce a vyřeší všechny problémy, na něž zjevená víra nestačila. Člověk je pozdvižen nejen na „měřítko všech věcí“, nýbrž na „nejvyšší bytost“. Již dávno před Karlem Marxem nastoupilo na místo univerzální Boží vlády světské panství lidí. Zde je duchovní kořen koncepce Jednoho světa, One World. V něm má zoufalý člověk najít svoji konečnou spásu a v neposlední řadě i věčný mír. Víra v One World je tedy v nejpůvodnějším jádře sekularizovanou spásnou vírou a jako taková je jasným odřeknutím se víry v spásu, kterou nám definitivně přislíbil Ježíš Kristus pro nové nebe a novou zemi. Již nežijící katolický kněz je autorem i dalších tématicky totožných prací „Die antichristliche Revolution der Freimaurer“ (1974) a „Zeichen der Zeit“ (1975). Ideologie zednářstva chce snést nebe na Zemi a v podobě světového státu, světové republiky, udělat nebe na zemi. Přestože zde dodnes nic z toho není, tj. ani zednářská světová republika, ani nebe na zemi, upínají i křesťanské davy svoje naděje k tomuto utopickému státu.

     Nepřekvapuje příliš, že v knížce, vydané již roku 1730 v Bruselu pod titulem „Tajemství zednářstva“, čteme tuto lapidární programovou větu: „Nejvyšším cílem zednářstva je zřízení jediné světové republiky.“3 – Rovněž nepřekvapuje, že všechny aktivity nejrůznějších směrů světového zednářstva vycházejí z tohoto základního principu, ať už je to v oblasti politiky, kultury nebo hospodářství. A konečně stejně tak nepřekvapuje, že zednáři ve všech společenských oborech pracují neúnavně, usilovně a všemi prostředky na uskutečnění svého internacionálního a kosmopolitního programu. Co však překvapit musí, je zarážející skutečnost, že sami „vynikající“ teologové a diplomaté katolické Církve nerozpoznali protikřesťanský charakter nereálné jednosvětové utopie.

    Mezitím stoupenci a vykonavatelé One World pokračují všemi prostředky – včetně brutálního násilí – ve svých iluzorních světových plánech. Monarchie z Boží milosti a tzv. aristokracie jsou prakticky odstraněny, téměř všude jsou na jejich místě demokratické republiky nebo dokonce „lidové demokracie“. Kdo se vzpírá progresivnímu – protože rozumářskému – světovému a mírovému řádu stavitelů One World, je považován za „netolerantního“ nebo „reakčního“, a jako takový musí být „převychován“ nebo odstraněn. Národní a vlastenecké ideje jsou vykřičeny a zesměšňovány jako zpátečnické a „nacionalistické“. – A tento zednářský výchovný a osvětový proces běží po více než dvě století.

    Již roku 1737 jsme se od mluvčího francouzské velkolóže mohli dozvědět, že zednářstvo má za úkol vytvořit z nejrůznějších států „jediný duchovní národ“, neboť „svět je jedna velká republika, v níž je každý národ rodinou a každý obyvatel je jejím dítětem.“ Podle jeho názoru tehdy musela Francii jako „nejduchovnějšímu národu“ připadnout vůdčí duchovní a politická role uvnitř světového zednářstva. Francouzský nárok na hegemonii neztratil od počátku až dodnes na svém významu, a v organizaci Velkého Orientu Francie je stále přítomný, byť ne již v oblasti politiky, ale na poli duchovně filosofickém.

    Neméně vědoma si své moci a poslání se ukazuje být od počátku také mateřská země zednářstva, kde se již „čtyři roky po založení první velkolóže podařilo získat za velmistra vysokého šlechtice z Royal Society, vévodu z Montagu. Tím se zednářstvo nejen usadilo ve společnosti, nýbrž se stalo tak říkajíc národním obyčejem šlechty, důstojnictva a vysokého úřednictva příslušet k zednářské lóži. A tak již od roku 1721 až podnes stojí příslušníci vysoké anglické šlechty i královského domu v čele anglických velkolóží a zajišťují tím historickou národní výsadu v zednářstvu, postaveném na světoobčanství.