Hyperborea a hledání mystického osvícení, Jason Jeffrey

Daleko na severu, kdesi u ledových oblastí Severního pólu vypráví legendy o dávné a téměř
zapomenuté civilizaci. O hyperborejské civilizaci, jež má mýtický charakter, se říká, že
vzkvétala v nejsevernejších koutech planety Země v době, kdy toto území bylo vhodné pro
usídlení člověka.

Dle jistých esoterických systému a duchovních tradic byla Hyperborea pozemským a
božským počátkem civilizace. Domovem původního Člověka. Některé teorie tvrdí, že
Hyperborea byla původní zahradou Eden, místem, kde se setkávala sféra zemská s nebeskou.
Říká se, že v této civilizaci zlatého věku se Človek prohřešil vůči Božskému zákonu a
nejvyšší cenou za to bylo vyhnanství do vnejšího světa. Člověk se odvážil do dalších koutů
Země, zakládal tam nové civilizace a završoval tento velký a slavný zlatý věk.
Zlatý věk je ústředním v různých dávných tradicích a mýtech. Zlatý věk se významně
objevuje nejčastěji v tradicích kultur rozpínajících se z Indie do severní Evropy – oblasti
přímo pod polárními oblastmi. Joscelyn Godwin v knize Arktos, The Polar Myth in Science,
Symbolism and Nazi Survival (Arktos, polární mýtus ve vědě, symbolismus a prežívání
nacismu) píše:

“Vzpomínka či představa zlatého věku se zdá být specifická u kultur, které se nalézají na
území od Indie po severní Evropu… Avšak na starověkém Středním východě se nachází
zřejmý pozůstatek zlatého věku v Genesis, a to v podobě zahrady Eden, v níž lidstvo před
svým Pádem doprovázelo bohy. Egypťané si vyprávěli o minulých dobách, kdy vládli Bozi-králové.
Babylónská mytologie… znala schéma tří věků, z nichž každý trval, než jarní
rovnodennost přešla třemi znameními zvěrokruhu; první z nich byl zlatý věk pod vládou Anua
a končil potopou. Texty iránské Avesty vypráví o tisícileté zlaté vládě Yima, prvního člověka
a prvního krále, za jehož panování nebyl znám chlad ani horko, stáří, smrt ani nemoc.” 1

Nejrozvinutější a pravděpodobně i nejstarší teorií tohoto druhu je hinduistická nauka o
čtyřech yugách. Čtyři věky jsou v tomto systému: Krita ci Satja Yuga (čtyři celky) (1 728 000
roku, věk pravdy, zlatý věk – pozn. překl.), Trétá Yuga (tři) (1 296 000 roků, věk vědění,
stříbrný věk – pozn. překl.), Dvápara Yuga (dva) (864 000 roku, věk oběti, populace,
bronzový věk) – pozn. překl) a Kali Yuga (jeden) (432 000 roku, černý věk, železný věk –
pozn. překl.), celá desetinásobná perioda tvoří jednu Maháyugu (4 320 000 roku, nebeský
sluneční rok – pozn. překl). Kritayuga odpovídá zlatému věku, Kali Yuga současné periodě.

Každý popis zlatého věku líčí, jak ‘bohové’ provázeli člověka v dokonalém a harmonickém
prostředí, v němž panovala rovnováha mezi pozemským a nebeským. Lidstvo v ráji mimo čas
netrpělo žádnými nemocemi ani stárnutím. Po Pádu človek ‘klesnul’ do Času a utrpení,
protože prišel o dar nesmrtelnosti.

Madam Blavatská, zakladatelka Teosofické společnosti, tvrdila, že ‘druhá základní rasa’
pocházela z Hyperborey, a to ješte před pozdějšími rasami z Lemurie a Atlantidy. Ruský
metafyzik Alexander Dugin říká, že byla domovem “slunečního lidu”, který měl spojení
s nynějším severním Ruskem. Jak Alexander Dugin vysvětluje, “sluneční lid” je “kulturně-spirituální
typ”, který je tvořivý, aktivní a duchovní. Jejich opakem je “lunární lid”, psychospirituální
typ, který je materialistický, konzervativní a opatrný ke změnám.

Starověcí Řekové měli legendu o Hyperborey, zemi za “severním větrem”, kde věčne svítí
slunce. Hecataeus (cca. 500 let př. n. l.) říká, že svaté místo Hyperborejců, které bylo
vystavěno “po vzoru sfér”, leží “v oblastech za zemí Keltů” na “ostrově v oceánu”. Dle
populárních teorií byl chrám boha Apollóna v Delfách založen jedinci z Hyperborey. Řecký
lyrický básník Alcaeus (600 let př. n. l.) pěl o skutečné či mýtické cestě Apollóna do země
Hyperborejců:

“Ó králi Apollóne, syne velkého Dia, jemuž tvůj otec při narození daroval zlatou čelenku a
lyru z mušlí, a mimo to ti dal k projíždkám vůz tažený labutěmi, kdybys jel do Delf…
Nicméně však jsi do něj jednou nasedl a pobídnul své labutě k letu do země Hyberporejců.”

Nošení hvězdami vyšívaného roucha Králem a ‘Vládcem světa’ – kdy nebeská sféra slouží
jako symbol zemské – je zvykem, který lze vysledovat až k Hyperborejcům. Zlatem či
modrým hedvábím byly vyšité obrazy slunce, měsíce a hvězd. Taková roucha nosili králové
starověkého Říma a Julius César, stejně jako Augustus a římští císařové.

Kameninové sošky nalezené v hrobě v Jugoslávii ztvárňují ‘hyperborejského Apollóna’
v labutěmi taženém voze. Bůh má na sobě, na svém krku a hrudi, žluté obrazce slunce a
hvězd; na hlavě má paprskovitou korunu s čelenkou s klikatým vzorem. Jeho roucho, které
sahá až na zem, je tmavě modré s žlutými vzorky.

Pád Hyperborey

Jedna z nejpopulárnějších teorií o pádu Hyperborey mluví o fyzikálním sklonu zemské osy
(katastrofě). Lidské porušení božského zákona zapříčinilo posun v metafyzické rovnováze,
jehož následek byl pro zemskou plochu katastrofální. Julius Evola, významný italský
metafyzik, vysvětluje, že v tomto momentě se uzavřel první cyklus dějin a začal druhý,
atlantský:

“Vzpomínka na toto arktické sídlo je dědictvím tradic mnoha národu, ve formě buď
skutečných geografických zmínek, nebo symbolu jeho funkce a původního významu, často
přenesená do supra-historického významu, nebo aplikovaná na další střediska, jež mohou být
považovaná za kopie původního… Člověk si především všimne souhry tématu Arktidy a
tématu Atlantidy… Je známo, že astrofyzikální fenomén sklonu zemské osy zapříčiňuje
změnu klimatu od jedné epochy k druhé. Jak navíc praví tradice, k tomuto sklonu dochází
v určitý moment a prakticky vyrovnáním hmotné a metafyzické skutečnosti, jako by nesoulad
v přírodě odrážel jistý stav duchovního řádu…V každém případě, led a věčná noc sestoupily
do polární oblasti jen v určitém momentu. Poté se s nuceným vystěhováním z onoho sídla
uzavřel první cyklus a otevřel se druhý, který zahájil druhou velkou éru, Atlantský cyklus.”2

Vzpomínka na zlatý věk, ačkoliv vyjádřena v archetypální či mytologické formě, slouží
supra-historickému účelu. Proto se vzpomínka starověké civilizace na Atlantidu někdy týká i
vzpomínky na Hyperboreu. Nemůžeme očekávat, že se ‘dokáže’ reálná existence těchto
civilizací. Je známo, že všechny mýty mají historický základ. Protože se předávaly primárně
ústní tradicí, jsou zaobaleny v poutavém a jednoduchém příběhu, který zajištuje jejich přežití
a předávání po dlouhou dobu. Mýtus má neobyčejně důležitou funkci – být pamětí našich
počátků, vedením, kam směřujeme, a co máme činit. Teprve dnes, v Kali Yuze, jsme se
odpojili od tradice , ztratili svou schopnost správně interpretovat a chápat mýty s historickým
jádrem pravdy.

Vzkříšená Hyperborea

Legenda o Hyperborey ožila během 18. a 19. století, kdy bylo vydáno množství knih
zabývajících se ideou, že civilizace se poprvé neobjevila na Středním východě, ale někde
jinde.

Populární teorie tehdy mínila, že tzv. ‘Árijci’ (Evropané) byly nadřazení a inteligentnejší než
Semité (národy Středního východu). Proto logicky civilizace nemohla pocházet ze Středního
východu a hebrejština pravděpodobně nebyla prvním jazykem.

Francouzští osvícenci neměli pochyb o tom, že ‘Eden’ se nacházel na vyvýšeném místě.
Podobně Germáni, kteří hledali svůj Aufklarung, se také snažili oprostit se od historie spojené
s oblastmi Středomoří a Středního východu. Britští a němečtí učenci studovali dávnou
indickou (védskou) civilizaci a učili se sanskrt. Mnoho jich věřilo, že sanskrt je původní jazyk
‘Árijcu’.

S novými zdroji vedení ze starověkého Egypta, Chaldeje, Číny a Indie badatelé vykročili
na nebezpečnou půdu zpochybňování původu člověka. Biblické dějiny byly stále striktně
prosazovány a vydat se příliš daleko od této historické hranice mohlo vést k umlčení.

Autoři jako Jean-Sylvain Bailly (1736-1793), reverend D. William Warren (19. stol.), Bal
Gangadhar Tilak (1856-1929) a H. S. Spencer (20. stol.) rozvinuli své teorie, často si pujčujíc
ze starších zdrojů, a snažili se tak dokázat, že člověk pocházel z polárních oblastí.

Tilakova kniha Arctic Home (Arktický domov), vydaná roku 1903, začíná uvedením dobře
známého faktu, že v oblastech Arktidy přetrvává teplé pocasí, což dokazuje, že
v meziledovém období bylo klima dosti odlišné. Dle Tilaka vědci připouští v minulosti
existenci teplého cirkumpolárního kontinentu a podmínky na něm by nebyly tak nepříznivé,
jak se předpokládalo. Tilak byl přesvědčen, že indické védské texty nepochybně poukazují na
„ríši bohů“, kde slunce vychází a zapadá jednou ročně, a dokázal, že jejich pisatelé byli
schopni chápat astronomické podmínky na severním pólu.

Tilak, který perfektně ovládal védštinu, umístil existenci původního arktického domova
kolem roku 10.000 pr. n. l., než došlo k jeho zničení a začala poslední doba
ledová.

Jeho kniha měla na Západě malý dopad, ale v Indii byla populární. Když učený vyznavač
zoroastrismu H. S. Spencer napsal v roce 1965 svou knihu Aryan Ecliptic Cycle (Árijský
ekliptický cyklus), která rozvíjela Tilakovo dílo, dostalo se mu podpory od Sira S.
Radhakrišny, tehdejšího prezidenta Indie. Stejně tak i od hodnostářů Teosofické společnosti a
Ašramu Srí Aurobindo v Pondicaru. Spencer nezačal s védskými posvátnými písmi, ale se
zoroastristickými, a zašel dále než Tilak ve sledování postupu ‘Árijců’ ze severu do jejich
nových domovů a rozkolech, které je na této ceste sužovaly.

Přítomnost Spencerových ‘Árijců’ byla pociťována až potom, kdy se dostali dál a více se
rozšířili. Formovali náboženství a kultury Egypta, Sumeru, Babylónu a Semitů, dosud
uctívačů ženských lunárních božstev.

Nicméně pátrání mnoha badatelů po pevninské ‘Hyperborey’ a pohybu původní ‘rasy’ bylo
nesmírně obtížné a troufalé. Dokázat možné lidské osídlení na severním pólu někdy mezi
8000 a 10000 lety př. n. l. není skromný výkon, zejména pokud žijete v 18. století. Množství
teorií nabízelo protichůdné názory anebo tendenční ‘důkaz’ sloužil jen k diskreditaci celého
národa Hyperborey. Totéž lze říci o teoriích snažících se dokázat existenci ‘ztraceného
kontinentu Atlantida’. Úsilí dokázat skutečnost pevninské Hyperborey zatlačilo do pozadí její
okultní a symbolický význam.

Duchovní pól

Ve snaze objevit ‘fyzické’ umístění Hyperborey vetšina autorů přehlížela možnost, že
mytologie měla zvláštní symbolický a duchovní smysl. Co když pravda skrývající se za
legendou byla esoterická, a ne exoterická, jak na tom dokonce i dnes někteří trvají?

Mnoho tradic vypráví o nadřazeném duchovním centru či ‘nadřazené zemi’. ‘Nadřazená
země’, která se nutně nenachází na určitém místě na Zemi, ale existuje v prvotním stavu,
nedotčeným pozemskými kataklyzmaty.

‘Nadřazená země’, obecně pokládaná za ‘polární’, pokud jde o její umístění, je její poloha
vždy symbolicky líčena u ‘osy světa’ – a ve většině případů bývá zmiňována jako ‘Posvátná
hora’. René Guénon ve své knize Pán světa píše:

„Téměř každá tradice má pro tuto horu své jméno, hinduisté Meru, Peršané Alborj a západní
legenda o Grálu Montsalvat. Objevuje se i arabská hora Qaf a řecký Olymp, který má
v mnohém stejný význam. Její součástí je území, které se stejně jako prvotní ráj stalo pro
obyčejné lidstvo nedostupné a které je mimo dosah kataklyzmat, jež narušují na konci
jistých cyklických period lidský svět. Toto území je autentickou ‘nadřazenou zemí’, která dle
jistých textů Véd a Avesty původně ležela poblíž severního pólu, a to v doslovném smyslu
slova. Ačkoliv může svou polohu měnit dle různých fází historie lidstva, stále zůstává polární
v symbolickém smyslu, protože v podstatě znázorňuje pevnou osu, kolem níž se vše
točí.“3

Védské texty říkají, že ‘nadřazená země’ je známa jako Paradéša, nazývaná i jako ‘střed
světa’. Právě z tohoto slova Chaldejci vytvořili Pardes a zápaďané Paradise.

Je pozoruhodné, že existuje i název pravděpodobně starší, než je Paradéša. Tím je Tula,
nazývaná Řeky jako Thule. Tule, společná pro území od Ruska až po Střední Ameriku,
vyjadřovala prvotní stav, z něhož pocházela duchovní moc.

Je známo, že mexická Tula vděčí za svůj původ Toltékum, kteří přišli, jak se říká, z Aztlanu,
‘země uprostřed vod’, což je evidentně Atlantida. Jméno Tula s sebou přinesli ze země svého
původu a nazvali jím centrum, které tudíž muselo do jisté míry nahradit centrum ztraceného
kontinentu. Na druhé straně, atlantská Tula musí být odlišována od hyperborejské Tuly, která
vyjadřuje první a nadřazené centrum… 4

V tomto případě Tula, vyjadřující centrum duchovní autority, nezůstává fixovaná na nějakou
geografickou lokalitu. Guénon tvrdí, že Atlantský cyklus, který následoval po
Hyperborejském, je spojován s Tulou. Atlantská Tula je představa původního prvotního stavu
v severní či polární oblasti. Jak cyklus světa pokračuje, nadřazené sídlo duchovní moci 
mizí víc a víc do ústraní a neznáma. Toto je samozřejmě záměrné a předvídatelné, protože
lidstvo spěje ke konci věku (Kali Yuga), postupně se zaplétá do materiální úrovně, dokud
nedojde k obratu zavedeného světového řádu.

Mělo by se zde zdůraznit, že Tula, či centrum duchovní autority, vytváří stanovené místo,
které je symbolicky známé všem tradicím jako ‘pól’ nebo osa, kolem níž se otáčí svět.
Metafyzicky řečeno se svět otáčí kolem sídla moci, i když jím není geograficky sever ani jih.

V buddhistické tradici znamená ‘Čakravarti’ doslova „Ten, který otáčí kolem“, tj. ten, který je
u centra všech věcí a řídí veškerý pohyb, aniž by se na něm sám podílel, či ten, který je slovy
Aristotela „nehybným hybatelem“.

Otáčení světa, ‘pól’ a osu společně znázorňuje v keltské, chaldejské a hinduistické tradici
kolo. Toto je skutečný význam svastiky, jak je chápána po celém světě, od Východu až po
Západ, a je vnitřně ‘znamením pólu’.

Pól a mystické osvícení

Ve středověkém Iránu nacházíme dosud existující literaturu o duchovním pólu a zážitku
mystického výstupu na něj. Iránští súfisté, čerpající nejen z islámu, ale i mazdejských,
manichejských, gnostických a platónských tradic, pospojovali posvátné vědění, o nemž se
říká, že je ‘vědecké’, mystické a po filozofické stránce praktické.

Esotericky… perští teosofové neumístili svuj „orient“ ani na východ, ani na jih, když se
v modlitbách obraceli ke Kábě. „Orient hledaný mystikem, orient, který nelze najít v našich
mapách, je směrem na sever, za hranicemi severu.“ (Henry Corbin: Člověk světla v iránském
súfismu, 1978). Okolo tohoto pólu vládne věčná temnota, říká se ve vyprávění Hayy ibn
Yaqzana, v jednom z vizionářských vyprávění Avicenny (ibn Síná). „Každý rok na něj
v určitou dobu svítí vycházející slunce. Ten, kdo čelí oné temnotě a neváhá se do ní vrhnout
ze strachu z obtíží, dostane se do obrovského prostoru, jenž nemá hranic a je naplněn
světlem.“ (tamtéž) Tato temnota, říká Corbin, znamená nevědomost normálního člověka.
„Průchod skrze ní je děsivým a bolestným zážitkem, protože boří a ničí vše, co je zřejmé, a
všechny normy, dle nichž normální člověk žil a na nichž byl závislý…“ (tamtéž) Musí se jí
však čelit vědomě, než člověk nabude spásnou gnózi světla za jejími hranicemi.

Temnota kolem pólu, kterou každoročně pronikají sluneční paprsky, je zároveň pozemská i
symbolická. Na jedné straně dochází k tomuto stavu na severním pólu, kde je šest měsíců noc
a šest měsíců den. Pro esoterickou tradici je charakteristické, že tatáž představa je platná na
dvou či více úrovních. Ale jak se Corbin ani Guénon neunavovali upozornit, symbolická
úroveň není imaginární koncept na bázi nezpochybnitelné pozemské skutečnosti: je tomu
právě naopak. V případě dneška je mystický zážitek proniknutí temnotou u pólu
fundamentální realitou a autentickým prožitkem jedince. Skutečnost, že uspořádání
materiálního světa odráží nebeskou geografii, je podmíněná. Stručně řečeno, v takovém učení,
jako je platonismus, existuje nadsmyslová říše, která je skutečná, a materiální říše, která je
jejím stínem.5

Hledač pomocí hluboké meditace o duchovních otázkách dokáže vstoupit do světa
mystických prožitků a putuje do Hyperborey, kterou nelze objevit dle map. Říká se, že řecký
básník Aresteas v šamanském vytržení cestoval do Hyperborey, zatímco ho „posedl Apollón“.
Mystická cesta duše do Hyperborey je v starověké řecké literatuře bežná. Cesta k tomuto pólu
je někdy zobrazována jako stoupání světelného sloupu, sahajícího z hlubin pekla
k průzračnému ráji na kosmickém severu.

Jak bylo zmíněno dříve, pól je také horou, nazývanou v islámské tradici hora Qaf, na kterou

vystupovat vyjadřuje, stejně jako u Danteho výstup na Horu čistce, proces putování
duchovními stavy.

Guénon v Pánu světa vysvětluje, že „ideou vyvolávající obraz, o němž je řeč, je v podstatě
‘stálost’, která je sama o sobě vlastností pólu.“ Hora, o níž se mluví jako o ‘ostrově’, „zůstává
nehybnou uprostřed ustavičně se zmítajících vln, nepokojů, které jsou obrazem vnějšího světa.
Proto je tedy nutné přejít ‘moře vášní’, aby bylo dosaženo ‘Hory spásy’, ‘Svatyni spásy’.

Naše hledání Hyperborey znamená touhu vrátit se do Paradéši či ráje – k prvotnímu zdroji
původní lidské existence. Důležitost znalosti o pozemském umístění ztracené civilizace
v severních oblastech je tudíž zastíněna jejím významem jakožto symbolu.

Hledání Hyperborey znamená usilování o duchovní osvícení. Hora, ostrov, nehybná skála
obrácená k pólu je symbolickým zobrazením našeho pátrání po nejzasší realitě. Její
nehybnost nás pojí s tímto důležitým úkolem.

Poznámky:
1. Arktos, The Polar Myth in Science, Symbolism and Nazi Survival, autor Joscelyn Godwin,
str. 16.
2. Citováno v Arktos, The Polar Myth in Science, Symbolism and Nazi Survival, str. 58-9,
původní zdroj Revolt Against the Modern World, autor Julius Evola, 1951.
3. The Lord of the World, autor René Guénon, str. 50.
4. Tamtéž, str. 56
5. Arktos, The Polar Myth in Science, Symbolism and Nazi Survival, autor Joscelyn Godwin,
str. 167-8.
Zdroj: New Dawn Magazine č. 58
Český překlad: Wolf