Konopná mast na neduhy past

Písně Kosmické, Jan Neruda - 2. část

18.02.2011 12:13

 

22

 

Seděly žáby v kaluži,

hleděly vzhůru k nebi,

starý jim žabák učený

odvíral tvrdé lebi.

Vysvětloval jim oblohu,

líčil ty světlé drtky,

mluvil o pánech hvězdářích

zove je "Světa krtky".

Pravil, že jejich hvězdný zkum

zvláštní je mírou veden,

dvacet že milionů mil

teprv jim loket jeden.

Tedy že, řekněm pro příklad

- věříme-li v ty krtky -,

k Neptunu třicet loket je,

k Venuši jen tři čtvrtky.

Rozmluvil se pak o Slunci

- žáby jsou divem němy -,

ze Slunce že by nastrouhal

na tři sta tisíc Zemí.

Slunce že velmi slouží nám,

paprskovými klíny

štípajíc věčnost na rok a

směnkové na termíny.

O kometách že těžká řeč,

rozhodnout že to nechce,

míní však, že by nemělo

soudit se příliš lehce.

Nejsou snad všecky nešťastny,

nejsou snad zhoubny všecky,

o jedné ale vypráví

sám rytíř Luběněcki:

sotva se její paprsky

odněkud k nám sem vdraly,

vskutku se v glinské hospodě

hanebně ševci sprali.

O hvězdách potom podotknul,

po nebi co jich všude,

skoro že samá slunce jsou,

zelené, modré, rudé.

Vezmem-li pak pod spektroskop

paprslek jejich světla,

že v něm naleznem kovy tyž,

z nichž se i Země spletla.

Umlknul. Kolem horlivě

šuškají posluchači.

Žabák se ptá, zdaž o světech

ještě cos zvědít ráči.

"Jen bychom rády věděly,"

vrch hlavy poulí zraky,

"jsou-li tam tvoři jako my,

jsou-li tam žáby taky!"

 

23

 

Že skály již Země plameny

v nezdolná pouta kují?

Vždyť já je zřím, ty plameny,

vrch Země poskakují!

Vidím je svítit po keřích

ve vonných růží tvaru,

slyším je v ptačích hrdélcích

klokotat v plném varu.

Děvčátko když si mlaďounké

ku prsoum mocně vinu,

cítím, že vinu ohně sloup

žhavý, až žárem hynu.

A když si lidstvu nahlédnu

do vzníceného oka,

do oka, jež jak hvězdná tůň

bájně jde do hluboka;

do oka, ježto v mžiknutí

rekovným ohněm zjásá,

volá-li voj svůj do boje

svoboda, pravda, krása;

v něž při slově lidsky šlechetném

vpryskne hned slzná něha:

cítím, jak vlastní plamen můj

vzhůru až k nebi šlehá.

 

24

 

Dík budiž vám, zlaté hvězdičky,

dík za jeden ze všech darů,

že umím lidmi zatočit

vesele do rozmaru!

Že dovedu někdy alespoň

mžik mladistvé ranní záře

a živý poblesk radosti

do české vkouzlit tváře.

Což - což je ta mysl národa

tak ztýrána, potrápena,

bojácná jako děťátko,

tichounká jako pěna!

Což - což je ta lidu mého líc

tak zsínale, mrtvě bledá,

kdo jednou na ni pohlédnul,

více mu spáti nedá!

Ach když po té tváři dojemné

jen okamžik úsměv skáče -

co na tom, že pak humorist

do koutku jde a pláče!

 

25

 

"Vlast svou máš nade vše milovat!"

to ve hvězdách zlatě psáno

a krasšího hvězdám nad zákon ten

zákona není dáno.

Proto má planeta slunce své,

jež k druhům ji měkce pojí,

a každý má hvězdnatý nárůdek

odvěkou oblast svoji.

Proto i kometa jiskrná

tak dlouze své tělo plouží,

že do světa zahnané atomy

po vlasti nazpět touží.

 

26

 

Vzhůru již hlavu, národe,

k nebi své zdvihni oči!

Viz: jsou tam i malé hvězdičky,

kol nichž se velké točí!

Toť prostě tím: ty maličké

z jadrného jsou fládru,

ale ty velké a poslušné

jen z plynových jsou hadrů.

Troufám, že při té myšlénce

srdce ti povyskočí -

nuž - buďme tou malou hvězdičkou,

kol níž se velké točí!

Jde to, ach jde! Jen každý hleď

k vlastnímu dobře jádru:

bude-li každý z nás z křemene,

je celý národ z kvádrů!

 

27

 

Kdo měkkým je, ten bídně mře!

Aj, lide, vzhůru k nebi zrak:

velká ta světla - samý drak -

had hada-li nepozře,

drakem se nestane!

Boj, všude boj, kam oko zře!

I věčné slunce, chce-li žít,

musí se kolem s slunci bít -

had hada-li nepozře,

drakem se nestane!

Klam, v národech že láska vře!

Ach neposlouchej hravých vnad,

živ-li chceš být, buď lačný had -

had hada-li nepozře,

drakem se nestane!

 

28

 

Slunce je hvězda proměnná

a člověk jeho tvorem -

jak krásný je ten člověk přec

s svým ideálním vzorem!

Vždyť i to Slunce oslnné

je samá, samá skvrna -

a člověk sám chce v světě být

jak z křišťálného zrna!

V jistém vždy Slunce období

se širším cloní kalem -

a člověk zas čím dál tím víc

chce stát se ideálem!

 

29

 

Měsíček mrtvý - budoucnost,

a Slunko - minulost naše,

mezi oběma polétá

myšlénka života plaše.

Vířivě časy se valí,

minulost, přítomnost, budoucnost -

ach jedna se ve druhou halí.

Někdy se mezi Měsíček

a Slunko stavíme směle,

rouškou zastřem si budoucnost,

žijem až převesele;

někdy zas vráží se klínem

Měsíček před Slunko života,

a mysl je zastřena stínem.

 

30

 

Děj Země je krátce jen vyprávěn,

jak píseň se krátce skládá:

vylétla jiskřička z plamenu,

a zčernalá zpět zas padá.

A v jediném světem tom mihnutí,

v tom kratičkém jiskry plání

všecken si vyžije lidstvo boj,

ba všechno i milování.

Tak krátká to, kratičká písnička,

a může být ještě kratší,

veliký lidské je lásky bol

a několik slov naň stačí.

Snad stačila sloka by jediná,

snad jediné slůvko pouze,

do písně se to tak krátce dá -

a žije se to tak dlouze.

 

31

 

Zelená hvězdo v zenitu,

sviť vesele, vesele!

Když si tak někdy vzpomenu,

jak staří jsme přátelé!

Před lety jsi mne slyšela,

jak jasně jsem zavýsknul,

když jsem své děvče poprvé

si na prsa přitisknul.

Před lety jsi mne viděla,

jak děsně jsem ublednul,

mrtvou když její ručinku

jsem k ústům svým pozvednul.

To jsou jen drobty života,

jen bubliny pramene,

člověk si na ně během let

tak náhodou vzpomene.

Radost i žal my přežijem,

my přežijem cokoli! -

Nač ale náhlá slza ta -

vždyť mne to už nebolí?

 

32

 

Myslím, že malý Měsíček

poety měl jen malé,

naše že Země veliká

poety má již krále.

Až i to Slunce obrovské

života květ pokryje, -

jaká tam budou srdce as,

jaká v nich poezie!

Jací tam velcí tvorové,

jaké jich touhy vzdorné,

jaké v jich očích myšlénky

nezdolné, světoborné!

Jaké tam citů záchvěvy,

jaké tam v prsou běsy,

jaký zas výblesk radosti,

výskavé, šlehavé plesy!

Jaká tam slova hluboká,

jaká v nich nadšení záře!

Jaká tam bujnost mladých těl,

jaké tam oslnivé tváře!

Jaké tam jasavé naděje,

jaká tam lásky tíseň -

chtěl bych za cenu života

procítit slunečnou píseň!

 

33

 

Již vyznám se ze všech hříchů svých,

rád dívky že za pas beru,

a miluju-li já k smrti rád,

že ještě se raděj peru.

Vím, vím, že je krásným celibát,

též humanistů ctím víru,

již myšlénkou čistou pracují

ku "věčnému" v lidstvu míru.

Však mateřské Slunce prajinak

náš osud kdys upravilo

a zem mezi Marsa, Venuši

tak doprostřed postavilo.

A marno je všechno kázání

a marna všechna práce,

nám hvězdami provždy souzeno

ach! milovat se a prát se.

 

34

 

Promluvme sobě spolu,

co je v tom světě širokém,

co je tu, co je bolu!

Kde rozvoj je, je boj - po světě boj je všude

a bez mrtvol zde nejsou přetvary,

i hudba sfér jen války píseň hude

a věčně v útok znějí fanfáry!

Ta slunce veškerá, než vojevodí,

se slunci kol titánské boje vodí

a každá planeta jich s druhou v turnaj ješí,

než šťastna, vítězna se domovině těší;

tak zuří boj až k drobným žhounkám dolů

po nebes klenu hlubokém -

co je v tom světě širokém,

co je tu, co je bolu!

A naše Zem? Kde nové vzrůstá, staré hyne,

ach celá Zem je mrtvých oudolí,

skrz mrtvých troucheň květ se k světlu vine -

kdo doved zde by sčítat mrtvoly!

Zde válka běsná. Z krve dravec tyje,

i slavík sladký v úkor jiným žije,

tvor tvora beře v plen i jeho celé žití

a žádný neptá se, zda druhý tvor též cítí.

Co horou zde, to hromada je kostí,

co údolem, to šachta budoucnosti,

a čas v ni hází ve dnů běhu divokém

mrtvolu na mrtvolu -

co je v tom světě širokém,

co je tu, co je bolu!

A člověk - člověk! Štědrá byla ruka,

jež ohně vrhla lidských do stanů, -

co srdce cit, to žhoucí lidská muka,

co myšlének, to lidstva katanů!

Ach pokrok lidstva! Člověk vpřed se plíží,

svou krví nohu k strmé stezce klíží,

a napřed ví, než vrchu se doplazí,

že zchladlá Země všechen život zmrazí.

A naše láska! Mrtvých spalování!

Jen ranní sen je všechno milování,

den jsou dvě srdce lidská šťastna spolu,

v den druhý štěstí prchá poskokem

a obě srdce letí v propast dolů -

co je v tom světě širokém,

co je tu, co je bolu!

 

35

 

Přijdou dnové, léta, věky, věků věky.

Kolem Slunce mdlobou hasnoucího

kroužit budou planet mrtvoly.

Země bude siná, tichá, němá.

Dávno bude po všech lidstva synech -

v prach a jíní rozpadla se těla,

dávno bude po všech slávy činech -

touha někam v vesmír odletěla;

dávno po srdci i jeho bolu,

dávno dohořelo milování,

jásot odvanut i žalování,

dávno, dávno, poslední co píseň

zoufalou svou vzduchem chvěla tíseň -

všechen život v mraznou ztuhnul plíseň,

bol i radost v kámen ztuhly spolu.

K příkrovnímu, lhostejnému nebi

povrch Země příšerně se šklebí,

Zem je samá dlouhá, hlubná vráska.

Mrazný éter do povrchu pere,

šklebinou se k Země nitru dere -

Země puká tiše, nezapraská,

Zem se trhá tiše, beze zvuku,

Zem je němá, dožila svou muku. -

Přejdou dnové, léta, věky, věků věky.

Šerou prostorou jak černá rakev

Země krouží slabnouc, slabnouc v letu,

jak když orel těžce postřelený

ve spirále děsně obrovité

dolů letí - letí - letí -

Dopadne Země k Slunci zpět,

ze Slunce šlehne plamů květ

jak života na úsvitě,

a vzdálené hvězdy a širý Svět

zví, že se tu naposled - naposled

líbají matka a dítě.

 

36

 

Aj, tamhle dřímavých jiskerek,

jak když rukou rozhodí květů,

to letí prostorou kometa,

kostnice umrlých světů.

Hvězdo, oděná rubášem,

dumnou nám píseň hudeš,

v ní veliký obsah, málo slov:

"Ty popel jsi, popel budeš!"

A tamhle zásvit zas jako sen,

jak když den se rozbřesknout bojí,

tam prach se k novému životu

v nebeském zákoutí pojí.

Příštích světů ty zábřesku,

mlžino mladě žhnoucí,

jakž ku srdci sáhá píseň tvá:

"Zas vstanete s lící skvoucí!"

Ó hvězdy, hymny vy zářivé,

naslouchám vám v roznětu svatém,

nechť smrt, či vzkříšení hlásáte,

duši mi plníte zlatem!

Srdce celičké vystláno

nesmrtelnosti kvítím -

co potřebuju já věčným být,

když věčnost již teď procítím!

 

37

 

Ty věčné hlasy proroků,

že také mrtvi budem,

nuž ano, ano, víme to -

my Světa nepřebudem!

Co rozkvétá, to odkvétá,

co vzešlo, zase chřadne,

a Zem i s lidstvem rozkvětlým

jak bílá růže zvadne.

Však proto smrti myšlénkou

my srdce nezbodáme!

My vyžijem a dožijem

a Světu příklad dáme!

Dřív Světa původ seznáme

a sil všech tajné zdroje,

dřív na dno časů sestoupnem

a sečtem světů roje!

Před žádnou, žádnou záhadou

své šíje neskloníme,

o nebes klenby nejzazší

svým duchem zazvoníme!

My umřem, avšak dříve si

hrob vystelem slávou,

Svět celý musí nad hrobem

stát s obnaženou hlavou.

 

38

 

Až planety sklesnou k Slunci zpět

a mrazem se Slunce rozskočí,

až drobty ty, smrtí poštvány,

si v divokou elipsu zabočí,

až pohřební, truchlý průvod ten,

pln hrůzy, prost života vděků,

se vesmírem dalekým promete

přes milion, milion věků;

až konečně někde v koutečku

se po letu dlouhém zastaví

a prášek z nás světů bývalých

se ve nový chaos rozžhaví,

až v chaosu tam boj plamenný,

boj titánský poznovu vzplane

a z plamenů žárných až nový svět

jak čarovný fénix zas vstane;

až na novém, kyprém světě tom,

boj ustoupí mladu životu

a luh bude samý barev smích

a háj plný sladkého šumotu,

až na světě tom zas vypučí

tvor se srdcem, se zpěvnou tísní:

pak snad zase drobounký atom můj

tam zazvoní kosmickou písní!

 

 

 

 

Vyhledávání

Kontakt

Konopí v léčitelství - historie

15.02.2011 14:31

Konopí v minulosti

LÉČEBNÉ ÚČINKY Je možné, že konopí, původem ze střední Asie, bylo pěstováno již před deseti tisíci lety. Určitě se pěstovalo v Číně kolem r. 4000 př. n. l. a v Turkestánu kolem r. 3000 př. n. l. Dlouho se používalo jako lék v Indii, Číně, na středním východě, v jihovýchodní Asii, Jižní Africe a...

 

     
  

Anketa

Jaké máte zkušenosti s konopnou mastí?

Pomohla mi nebo mým příbuzným a známým (1 754)
79%

Nepomáhá (199)
9%

Ještě jsem ji nezkoušel (75)
3%

Chystám se ji otestovat (145)
7%

Nezajímám se o výrobky z konopí (48)
2%

Celkový počet hlasů: 2221