Stanislav Grof - Kosmická hra - Zkoumání hranic lidského vědomí

Absolutní Vědomí

Po přímých zážitcích duchovních rozměrů

skutečnosti se zdá být naivní, neudržitelnou

a absurdní myšlenka, že se mohly vesmír,

život a vědomí vyvinout bez účasti vyšší

tvůrčí inteligence. Jak jsme však poznali,

nestačí zážitky přírody jako oduševnělé

bytosti a setkání s archetypálními postavami

samy o sobě k tomu, aby plně uspokojily

naši duchovní touhu. Pátral jsem proto ve

zprávách lidí, s nimiž jsem pracoval, po

popisech těch stavů vědomí, jež byly

vnímány jako konečné hranice lidského

ducha. Snažil jsem se zjistit, jaké zážitky

jsou vnímány jako setkání s nejvyšším

principem vesmíru.

Je příznačné, že lidé, kteří měli zážitek

Absolutna, jenž dokonale uspokojil jejich

duchovní touhu, neviděli žádné konkrétní

bytosti. Jejich popisy nejvyššího principu

poté, co ucítili, že dosáhli cíle svého

mystického a filosofického hledání, byly

krajně abstraktní a až udivující měrou si

navzájem podobné. Ti, kdo o tomto

konečném zjevení podali zprávu, se

pozoruhodně shodovali v popisech

prožitkového charakteru tohoto stavu.

Sdělovali, že zážitek nejvyššího principu v

sobě obsahoval překročení všech hranic

analytického myšlení, veškerých

rozumových kategorií a všech omezení

běžné logiky.

Tento zážitek nebyl omezen obvyklými

kategoriemi trojrozměrného prostoru a

lineárního času, jak je známe z běžného

života. Zahrnoval také veškeré

představitelné polarity v nerozborné

jednotě, čímž překračoval veškeré duality.

Znovu a znovu lidé přirovnávali Absolutno

k zářivému zdroji světla nepředstavitelné

intenzity, i když zdůrazňovali, že se zároveň

lišilo v určitých důležitých vlastnostech od

jakéhokoli světelného zdroje známého ve

hmotném světě. Popis Absolutna jako světla

však naprosto postrádá některé z jeho

podstatných charakteristik, zejména, zeje i

nesmírnou a bezmeznou oblastí vědomí

obdařeného nekonečnou inteligencí a tvůrčí

silou.

Nejvyšší kosmický princip lze prožít dvěma

různými způsoby. Někdy se rozplynou nebo

jsou drasticky smazány veškeré osobní

hranice a my zcela splyneme s božským

zdrojem, vytvoříme s ním jednotu a staneme

se od něho nerozeznatelnými. Jindy si

podržíme pocit samostatné totožnosti a

zaujmeme postavení udiveného

pozorovatele, jenž je svědkem úžasného

tajemství (mystérium tremendum) existence

jakoby zvenčí. Anebo můžeme - jako

někteří mystici - prožít extázi uchváceného

milence při setkání s Milovanou bytostí.

Duchovní literatura všech věků je plná

popisů obou typů zážitků Božství.

,Jako když můra vletí do plamene a splyne s

ním", říkají súfíové. Srí Rama-na Maháriši,

indický světec a vizionář, popisuje v jedné

ze svých duchovních básní „cukrovou

panenku, která si šla do oceánu zaplavat a

zcela se v něm rozpustila". Na rozdíl od

nich se španělská mystická svatá Tereza z

Avily a velký perský transcendentní básník

Džaláluddín Rúmí zmiňují o Bohu jako o

Milované bytosti. Obdobně bhaktové,

indičtí vyznavači jógy lásky, dávají přednost

zachování odloučenosti od Božství a vztahu

k němu. Nechtějí se stát Šrí Rama-novou

cukrovou panenkou, která zcela ztratí svou

totožnost v kosmickém oceánu. Velký

indický světec a mystik Rámakrišna jednou

pateticky zvolal: „Chci cukr ochutnávat, ne

se jím stát."

Lidé, kteří měli popsaný zážitek nejvyššího

principu, vědí, že se setkali s Bohem.

Většina z nich má však pocit, že pojem

„Bůh" nevystihuje odpovídajícím způsobem

hloubku jejich zážitku, neboť hlavní světová

náboženství a kultury tento pojem pokřivily,

degradovaly a zdiskreditovaly. I často

používané pojmy jako „Absolutní Vědomí"

nebo „Univerzální Mysl" jsou, jak se zdá,

beznadějně nevhodné k vyjádření

nesmírnosti a převratnosti takového setkání.

Někteří lidé mají za to, že nejvhodnější

reakcí na zážitek Absolutna je mlčení. Pro

ně je zcela zřejmé, že „ti, kdo vědí, nemluví,

a ti, kdo mluví, nevěda.

Sjednocení s nejvyšším principem lze přímo

prožít v holotropních stavech vědomí,

vymyká se však jakýmkoli snahám o jeho

odpovídající popis či vysvětlení. Jazyk,

kterého používáme ke komunikaci v

běžném životě, prostě na takový úkol

nestačí. Jedinci s tímto zážitkem se shodují

v tom, že jde o cosi nepopsatelného. Slova a

samotná struktura naší řeči jsou až bolestně

nedostatečnými nástroji k popsání jeho

charakteru a rozměrů, a to zejména pro ty,

kterým se tohoto prožitku nedostalo.

I přes uvedené výhrady jsem zařadil zprávu

sedmatřicetiletého psychiatra Roberta o jeho

zážitku, který pokládal za zážitek nejvyšší

konečné reality.

Začátek mého zážitku byl velice náhlý a

dramatický. Zasáhl mě kosmický blesk

obrovské síly, který roztříštil a zničil mou

běžnou skutečnost. Ztratil jsem úplně

kontakt s okolním světem - zmizel jako

mávnutím kouzelného proutku. Povědomí o

mé běžné existenci, o mém životě i jménu se

ozývaly jen slabou ozvěnou až na nejzazším

okraji mého vědomí jako snové obrazy.

Robert... Kalifornie... Spojené státy...

planeta Země. Usilovně jsem se snažil

rozpomenout na existenci těchto skutečností,

ale náhle neměly smysl. Stejně tak se

nedostavily archetypální vize božstev,

démonů a mytologických oblastí, které hrály

rozhodující roli v mých předchozích

zážitcích.

V tě době pro mne byla jedinou skutečností

vířící energie obrovských rozměrů. Zdála se

obsahovat veškeré bytí v naprosto

abstraktní formě. Měla zář myriády sluncí a

přesto to nebylo kontinuum jakéhokoli

světla, které jsem znal ze svého všedního

života. Jako by šlo o čiré vědomí, inteligenci

a tvůrčí energii překračující veškeré

polarity. Bylo to nekonečné i konečné,

božské i démonické, hrůzyplné i extatické,

tvůrčí i ničivé... toto všechno mělo v sobě,

ale i mnoho dalšího. Pro to, čeho jsem byl

svědkem, mi chyběly pojmy i kategorie.

Nedařilo se mi udržet si pocit odděleného

bytí tváří v tvář takové síle. Moje běžná

totožnost byla na padrť, rozplynula se —

zdroj i já jsme se stali jednotou. Čas pozbyl

jakýkoli význam.

Ohlížím-li se zpět, domnívám se, že jsem

musel zažít stav dharmakáji, čirého zářícího

Prasvětla, které se podle Tibetské knihy

mrtvých, Bardo Thódol, objevuje v

okamžiku smrti.

Robertovo setkání s Nejvyšším principem

trvalo asi dvacet minut našeho času, byť pro

něho po celou tu dobu čas jako smysluplný

rozměr neexistoval. Během té doby neměl

žádný kontakt s okolím a nebyl schopen

slovní komunikace. Poté začal pomalu

prožívat postupný návrat do běžné

skutečnosti a napsal o tom:

Po tom, co mi připadalo jako věčnost, se

začaly v mém prožitkovém poli formovat

konkrétní snové obrazy a vjemy. Náhle jsem

měl pocit, že skutečně kdesi existuje cosi

jako zeměkoule s velkými kontinenty a

určitými zeměmi, ale všechno mi připadalo

velice vzdálené a neskutečné. Postupně

přede mnou vykrystalizoval obraz Spojených

států a Kalifornie. Později jsem dosáhl

spojení se svou běžnou totožností a v mysli

se mi začaly promítat prchavé obrazy z mého

současného života. Nejdřív byl kontakt se

skutečností krajně mlhavý. Chvíli jsem si

myslel, že umírám a že prožívám bardo,

přechodný stav mezi současným životem a

příštím vtělením, jak jej popisují tibetské

texty.

Jak se obnovoval můj kontakt s běžnou

skutečností, dosáhl jsem bodu, kdy mi bylo

jasné, že tento zážitek přežiji. Ležel jsem na

pohovce s pocitem extáze a posvátné hrůzy z

toho, co mi bylo zjeveno. Na tomto pozadí se

mi promítaly různé dramatické situace,

knimž došlo v různých částech světa v

průběhu staletí. Vypadalo to, jako by šlo o

scény z mých dřívějších inkarnací, z nichž

mnoho bylo nebezpečných a bolestných.

Ruku v ruce s tím se mi začaly škubat a

zachvívat skupiny svalstva, tělo mne bolelo a

umíralo v různých situacích. Přestože se v

mém těle odehrávala karmická historie,

nacházel jsem se ve stavu hluboké blaženosti

a dokonalého odpoutání od těchto dramat.

Po řadu následujících dní bylo pro mne

hračkou dosáhnout při meditaci stavu míru

a vyrovnanosti. Jsem si jist, že tento zážitek

bude mít trvalý vliv na můj život. Je přece

nemožné, aby se člověku dostalo takového

zážitku, a přitom se ho hluboce nedotkl a

nezměnil ho.